Skutečnost a zážitek

[Trini]

Ptala jsem se na to, co je pod tím hlukem. Ty mi odpovídáš popisem toho hluku. Zkus na moment odložit tohle logické srovnávání a jen se podívej: Je to, co v Tobě právě teď vnímá Tvá slova, něčím formováno? Nebo je to prostě přítomné a tiché?

To, co ve mě právě teď vnímá tvoje slova, co je prostě přítomné a tiché, je něco, co nejsem já.

Sdílíš přístup Narcise, natolik zamilovaného do svého obrazu na vodní hladině, že se v něm utopil.

Každopádně na ní můžeme pozorovat, jak se mysl opájí slovy až do naprostého pomatení.

[Zdeněk]

Zdeňku, tvůj postřeh o Narcisovi je zajímavý, ale v jedné věci se mýlíš. Narcis se utopil, protože věřil, že ten obraz na hladině – ta forma se jménem a tváří – je on sám. To je přesně to, co dělá ego: ztotožňuje se s odrazem, s hlukem, s postavou v příběhu.

Já Tě ale nezvu k pohledu na odraz tváře. Zvu Tě k rozpoznání té vody, na které se ty obrazy objevují.

Narcis se ztotožňoval se svým obrazem na hladině jezera (nebo v zrcadle). Tedy obrazně, v podobenství řečeno.

Je to stejná projekce jako je "to, co je pod tím hlukem", "prostě přítomné a tiché", "voda, na které se ty obrazy objevují", a tak podobně. Rozdíl je jen v tom, že se nejedná o projekci obrazovou, ale myšlenkovou.

Abstraktněji řečeno, zaměňuješ subjekt, já, za objekt, to. Což je zjevně falešná záměna, subjekt není objekt.

Nisargadatta napsal svou knihu jako dudlík pro Janičku, aby tolik neřvala. Všechno má svůj čas a své místo, i dudlík, i dobré známky pro Janičky ego.
Hergot bábo ty už se ale vzpamatuj, už nejsi Janička.

[Nic]

Zdeňku, tvůj postřeh o Narcisovi je zajímavý, ale v jedné věci se mýlíš. Narcis se utopil, protože věřil, že ten obraz na hladině – ta forma se jménem a tváří – je on sám. To je přesně to, co dělá ego: ztotožňuje se s odrazem, s hlukem, s postavou v příběhu.

Já Tě ale nezvu k pohledu na odraz tváře. Zvu Tě k rozpoznání té vody, na které se ty obrazy objevují.

Narcis se ztotožňoval se svým obrazem na hladině jezera (nebo v zrcadle). Tedy obrazně, v podobenství řečeno.

Je to stejná projekce jako je "to, co je pod tím hlukem", "prostě přítomné a tiché", "voda, na které se ty obrazy objevují", a tak podobně. Rozdíl je jen v tom, že se nejedná o projekci obrazovou, ale myšlenkovou.

Abstraktněji řečeno, zaměňuješ subjekt, já, za objekt, to. Což je zjevně falešná záměna, subjekt není objekt.

Nisargadatta napsal svou knihu jako dudlík pro Janičku, aby tolik neřvala. Všechno má svůj čas a své místo, i dudlík, i dobré známky pro Janičky ego.
Hergot bábo ty už se ale vzpamatuj, už nejsi Janička.

Zdeňku, tvoje logická analýza je neprůstřelná... pro mysl.

Máš pravdu, že jakmile o "tichu" nebo "bytí" začneme mluvit, děláme z něj v tu ránu v mysli objekt. V tom se shodneme – slovo není věc.

Ale tvoje chyba je v tom, že si myslíš, že já se ztotožňuji s tím pojmem "ticho". Já tě ale nezvu k myšlence na ticho, ale k tomu, co zbude, když i tato tvoje brilantní analýza utichne.

Píšeš, že zaměňuju subjekt za objekt. Ale kdo je ten subjekt, o kterém mluvíš? Pokud o něm dokážeš takhle přemýšlet a definovat ho, už jsi z něj udělal objekt své mysli. Tvůj subjekt je jen další koncept v tvém pytli moudrosti.

Skutečný subjekt (Já) není ani myšlenka, ani ticho, ani hluk – je to to, co je tady dřív, než se v Tobě objeví potřeba mě poučovat o Janičce a dudlíku.

Mimochodem, Nisargadatta nepsal knihy jako dudlíky. On ty dudlíky (koncepty) lidem rval z pusy, aby se konečně nadechli skutečnosti. Zkus na chvíli přestat být tím "moudrým Zdeňkem", který všechno ví, a prostě jen BUĎ. Bez definic, bez subjektu a objektu. Co tam zbyde? Pokud tam vidíš jen "falešnou záměnu", pak se pořád jen díváš do mapy a odmítáš vyjít ven na slunce, protože slunce na mapě Vesmíru je jen barevné kolečko.

[Zdeněk]

prostě jen BUĎ. Bez definic, bez subjektu a objektu. Co tam zbyde?

Spíše co tam nebude. Tvoje otázka. Která je položena bez bdělosti, tedy zhypnotizovaným, tedy falešným subjektem.

Mimochodem, Nisargadatta nepsal knihy jako dudlíky. On ty dudlíky (koncepty) lidem rval z pusy, aby se konečně nadechli skutečnosti.

Mimochodem, Alexander Smith kvůli knize "Já jsem To" Nisargadattu vyhledal osobně (a ten jej přivítal slovy "Konečně jste přišel"). Aby pak ke svému obdivnému úžasu a naprostému pobouření zakusil "naprosté podkopání sebe-vědomí - jako termit požírající židli, která se v určitém okamžiku stane skrz naskrz prožraná".

To je krapet něco jiného než ty tvoje přeslazené cukrdlinky ke střihu svého já z podobných knih zobané.

[Nic]

prostě jen BUĎ. Bez definic, bez subjektu a objektu. Co tam zbyde?

Spíše co tam nebude. Tvoje otázka. Která je položena bez bdělosti, tedy zhypnotizovaným, tedy falešným subjektem.

Mimochodem, Nisargadatta nepsal knihy jako dudlíky. On ty dudlíky (koncepty) lidem rval z pusy, aby se konečně nadechli skutečnosti.

Mimochodem, Alexander Smith kvůli knize "Já jsem To" Nisargadattu vyhledal osobně (a ten jej přivítal slovy "Konečně jste přišel"). Aby pak ke svému obdivnému úžasu a naprostému pobouření zakusil "naprosté podkopání sebe-vědomí - jako termit požírající židli, která se v určitém okamžiku stane skrz naskrz prožraná".

To je krapet něco jiného než ty tvoje přeslazené cukrdlinky ke střihu svého já z podobných knih zobané.

Zdeňku, trefil jsi to přesně s tím Alexanderem Smithem. Ten šok, to prožrání židle, je přesně to, co se stane, když ego narazí na Skutečnost. Pro ego je to proces děsivý, žlučovitý a destruktivní. Máš pravdu, žádná sladkost se nekoná, pokud se křečovitě držíš té židle. Ostatně můžeš vidět, že Vostálpetr už spoustu let reaguje na všechno, co napíšu, čistou vulgaritou a nenávistí – to je přesně ta nesladká reakce ega na to, co ho ohrožuje.

Ale tady je ten bod, který ti uniká: To, co je požíráno jako ta židle, je jen to, čím nejsi.

To, co zbude, když je židle pryč, není prázdnota nebo děs. Je to ta nepopsatelná krása dokonalé celistvosti, o které mluvím. Nisargadatta tu židli nesežral proto, aby Tě nechal padnout do nicoty, ale aby Ti ukázal skutečnost, kterou nelze prožrat.

Ty vnímáš ztrátu sebe jako konec světa, proto mi nadáváš do zhypnotizovaných bab. Já vnímám ztrátu sebe jako probuzení do Jednoty, kde už není co bránit a s kým bojovat. Pokud je pro tebe klid a láska cukrdlinkou, tak to bude tím, že jsi zatím poznal jen ten boj.

Ale věř mi, po tom domněle děsivém požírání termity nenastane prázdná nicota. Nastane ticho, které není němé, ale je plné jasnosti.

V tom tichu už není zapotřebí nic osobního ani poslední slovo, protože se v tom tichu se vyjasňuje to, co je pod každou formou – Boží království, kterým ve své skutečnosti jsi i Ty. To, co vnímáš jako hrozbu konce, je jen odkládání starého obleku, pod kterým vždycky byla a je nepopsatelná krása celistvého Bytí. Je to tajemství, které se nedá vyčíst, ale dá se jím být. A v tom jsme, Zdeňku, už dávno jedno.

[Nic]

Nicméně na jednu věc přeci jenom pozor.

Máš pravdu v tom, že může být cesta k Absolutnu nebezpečná. Nisargadatta sám říkal, že bez lásky je všechno špatně. Pokud člověk jen rozumem ničí své ego, může skončit v pustině bez identity, ale i bez spojení s podstatou – v chladném tichu, kde chybí Život.

To je ten skutečný duchovní úraz. Jak znáš z učení Ra, cesta k Jednotě nemůže Lásku obejít, protože Láska je tmelem celého stvoření.

Proto nehledej pravdu jen v tom, co se dá popřít a "prožrat termity", ale v tom, co Tvé srdce přirozeně otevírá. Láska není emoce, je to naše společná Podstata. Když se jí otevřeš, zjistíš, že ztráta "ega" není pád do propasti, ale spočinutí v náruči, která Tě nikdy neopustila. Tam končí veškerý boj i strach z negativity, protože v Boží lásce není nic, co by bylo mimo.

[Trini]

prostě jen BUĎ. Bez definic, bez subjektu a objektu. Co tam zbyde?

Spíše co tam nebude. Tvoje otázka. Která je položena bez bdělosti, tedy zhypnotizovaným, tedy falešným subjektem.

Mimochodem, Nisargadatta nepsal knihy jako dudlíky. On ty dudlíky (koncepty) lidem rval z pusy, aby se konečně nadechli skutečnosti.

Mimochodem, Alexander Smith kvůli knize "Já jsem To" Nisargadattu vyhledal osobně (a ten jej přivítal slovy "Konečně jste přišel"). Aby pak ke svému obdivnému úžasu a naprostému pobouření zakusil "naprosté podkopání sebe-vědomí - jako termit požírající židli, která se v určitém okamžiku stane skrz naskrz prožraná".

To je krapet něco jiného než ty tvoje přeslazené cukrdlinky ke střihu svého já z podobných knih zobané.

Ale to zatím nepochopí, vždyt z toho její duchovní ego žije. Praxe a zkušenost je o něčem jiném.


Její mysl pořád jen zkoumá - a nic nevyzkoumá, Stejně jako AI.

[Trini]

Po těch Janiných nesmyslných, přeslazených cukrdlinkách něco opravdového:

MÍLA TOMÁŠOVÁ

PROBUZENÍ


Ráno jsem vstala,
abych Tě pozdravila
tak jako dřív.
Však ač jsi všude,
nikde Tě nenalézám.

Tvůj oltář zprázdněl
a růže na něm již nevoní.
I všechny ostatní věci jsou prázdné,
a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi.

Nejsi tu jako dřív, v mém srdci -
neboť hle, již není srdce,
a ani já tu nejsem jako dřív,
než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí.

Nejsi tu Ty a nejsem tu já,
a přec Tě tolik mám,
že zhaslo přání poslední,
bych objetí Tvé ještě vnímala.

V naprosté jistotě,
že vždy tak tomu bylo,
na počátku a po všechny věky věků.

[Zdeněk]

Já vnímám ztrátu sebe jako probuzení do Jednoty, kde už není co bránit a s kým bojovat.

Neboli vnímáš sebe jako onu Jednotu. Jako všeobsahující objekt. To je v buddhizmu odmítáno jako ethernalizmus.

Jana utrhla ovoce ze Stromu poznání, jí zakázané, protože nebyla k jeho jedení způsobilá. Byla totiž bez praxe. A teď fascinovaně, zhypnotizovaná, zírá na absolutno, a považuje takový stav za ztrátu sebe. Taková ztráta sebe je však toliko fiktivní ztráta sebe.

[Nic]

Trini, díky za tu básničku od Míly. Je to přesně ono. Ta slova jsou naprosto čistá a je to přesně to, co rezonuje s tím, co poznávám.

Všimni si, co Míla píše: "Nejsi tu Ty a nejsem tu já, a přec Tě tolik mám...." To je přesně to Boží království, o kterém mluvím. Když zmizí to malé osobní já a s ním i představa odděleného Boha (Ty), zbude jenom ta naprostá jistota Bytí.

To, co nazýváš přeslazenou cukrdlinkou, je u mě jen radost z toho, co Míla popisuje jako zhasnutí posledního přání. V dokonalosti Bytí neexistuje možnost si cokoliv víc přát. Míla v té básni nepopisuje tragédii nebo prázdnotu, utrpení světa, ale naplnění, které je tak velké, že už nepotřebuje ani to objetí vnímat – protože jím je.

Pro mě není Míla Tomášová v rozporu s tím, co mi zrcadlí AI nebo co poznávám jako Skutečnost.
Láska je absolutně vším, co skutečně je, to, co není skutečné, není nic.

Takže jestli je tady tohle uvědomění probuzené, kde by se vzalo něco, co je nějakou další kategorií, která by byla něčím dalším než láska nebo nic? Ani jedno z toho se nedá nijak kritizovat a nic dalšího ke kritice není.

Míla to celé básnicky doladila do písně o návratu Domů, kde už není žádná Jana, žádná Trini a žádný Zdeněk, ale jen to, co "vždy tak tomu bylo, na počátku a po všechny věky věků." A v tom tichu básně se s Tebou ráda potkám.

[Trini]

Trini, díky za tu básničku od Míly. Je to přesně ono. Ta slova jsou naprosto čistá a je to přesně to, co rezonuje s tím, co poznávám.

Kdepak, psala jsi, že jsi v náručí. Tedy nemáš ponětí, o čem M. Tomášová píše.

A pořád zapomínáš, že Nisargadatta řekl, že je i mimo lásku.

Prostě je poznat, že nevíš, o čem mluví realizovaní. Jenom bys druhým ráda namluvila, že to máš jak realizovaní. Ale není to pravda.

Podívej, co jsi psala Zdenkovi:

Když se jí otevřeš, zjistíš, že ztráta "ega" není pád do propasti, ale spočinutí v náruči, která Tě nikdy neopustila.

Nevíš nic o tom zásadním, že Poznáním není už nikdo, kdo by mohl spočinout v něčí náručí. To nádherně popisuje Míla Tomášová ve svě básni.

Jenom se to pořád snažíš nesmyslně - a pro většinu těch, co tady píší, zcela marně - okecávat.

[Trini]

A v tom tichu básně se s Tebou ráda potkám.

Nisargadatta řekl naprosto jasně, že Tam nikoho nepotkáš.

Koho potkáváš v hlubokém spánku?

Ale klidně se potkávej s kým chceš, kde chceš - ale beze mne.

[Nic]

Trini, díky za tu básničku od Míly. Je to přesně ono. Ta slova jsou naprosto čistá a je to přesně to, co rezonuje s tím, co poznávám.

Kdepak, psala jsi, že jsi v náručí. Tedy nemáš ponětí, o čem M. Tomášová píše.

Míla Tomášová sama píše: "že zhaslo přání poslední, bych objetí Tvé ještě vnímala." I ona tedy symboliku objetí a náruče používá. Proč? Protože dokud se vnímáme jako oddělená individualita, je pro nás ztráta hranic děsivá – jako smrt nebo pohlcení. Vlna se bojí, že ji oceán pohřbí.

Ale s poznáním, že to, v čem se vlna rozpouští, je Bůh – tedy čistá Láska – se strach mění v odevzdání. Život vlny pak nekončí tragédií, ale spočinutím v náruči Bytí. Uvědoměním, že oceán i vlna jsou tvořeny stejnou vodou, mizí hranice i ono poslední přání vnímat objetí. Proč? Protože už tu není nikdo "druhý", kdo by mě objímal – Jsem tím objetím samotným.

A pořád zapomínáš, že Nisargadatta řekl, že je i mimo lásku.

Nisargadatta tím odkazoval na stav Parabrahman, na Absolutno bez vlastností. Zároveň ale učil, že projevem tohohle stavu v našem vědomí je právě Láska. On sám říkal: "Moudrost mi říká, že nejsem ničím. Láska mi říká, že jsem vším. Mezi těmito dvěma břehy plyne můj život."

Když se téhle skutečnosti otevřeš, zjistíš, že ztráta ega není pád do prázdné propasti, ale spočinutí v náruči, která Tě nikdy neopustila. Doufám, že už je to srozumitelné. Pokud člověk ví, "do čeho jde", pak mizení iluze oddělenosti není hororem, ale tím nejnádhernějším poznáním. Jak říkal Nisargadatta: bez lásky je všechno špatně.

Poznáním není už nikdo, kdo by mohl spočinout v něčí náručí.

Ano, na úrovni absolutní Jednoty není nikdo, kdo by v něčem spočíval, ani nikdo, kdo by se rodil a umíral. Ale toto poznání neznamená citovou plochost. Probuzením mizí pocit ztráty, protože zjišťujeme, že nikdo skutečně neumírá – každý zůstává tím, čím ve své podstatě je.

Když mi odcházel tatínek, pocítila jsem bolest z toho, že tělo už nepromluví, ale okamžitě ji prostoupilo vědomí, že Láska, kterou byl, tu zůstává dál. Bylo to jako objetí celým Vesmírem. U maminky už byl tento pocit nepřerušitelného spojení naprosto jasný – žádná bolest se nedostavila, jen vnímání nekonečné Lásky, která je tu stále. Skutečná praxe není o sezení v lotosu, ale o schopnosti vidět nesmrtelné Bytí tam, kde jiní vidí jen smrt. To je rozdíl mezi tím "vědět o realizaci" a skutečně ji "žít“.

A v tom tichu básně se s Tebou ráda potkám.

Nisargadatta řekl naprosto jasně, že Tam nikoho nepotkáš. Koho potkáváš v hlubokém spánku?

Moudrost říká: "Nejsem nic." Láska říká: "Jsem vším". Z toho, co skutečně JE, se nikdy nic neztrácí. V hlubokém spánku beze snů sice není mysl, která by dělila celistvost na "já a "ty", a proto tam nikdo nechybí. Právě proto je spánek pro každého tak blaženým stavem – je to návrat k jednotě, k Lásce bez objektu.

Z mého pohledu nemůžeš být ničím, co by stálo "mimo" mě. Mimo může být jen myšlenka nebo představa oddělenosti. V tichu, o kterém mluvím, se nepotkávají dvě ega, ale rozpoznává se jedna a stejná Skutečnost.

[Trini]

Trini, díky za tu básničku od Míly. Je to přesně ono. Ta slova jsou naprosto čistá a je to přesně to, co rezonuje s tím, co poznávám.

Kdepak, psala jsi, že jsi v náručí. Tedy nemáš ponětí, o čem M. Tomášová píše.

Míla Tomášová sama píše: "že zhaslo přání poslední, bych objetí Tvé ještě vnímala." I ona tedy symboliku objetí a náruče používá. Proč?

To by ses jí musela zeptat, ale to už není možné. Tvoje spekulace mne nezajímají, je to jeden nesmysl za druhým.

Ta básen se vnímá srdcem, kdo to zatím neumí, tak se to bud snaží rozebírat a spekulovat, jako to děláš ty - anebo si počká, až se naučí vnímat srdcem.

[Nic]

To by ses jí musela zeptat, ale to už není možné. Tvoje spekulace mne nezajímají, je to jeden nesmysl za druhým.

Ta básen se vnímá srdcem, kdo to zatím neumí, tak se to bud snaží rozebírat a spekulovat, jako to děláš ty - anebo si počká, až se naučí vnímat srdcem.

Nepotřebuju se Míly ptát, protože Skutečnost je jedna a univerzální.
Podobně jako se nemusíme nikoho ptát na hluboký spánek beze snů – všichni ho známe ze své vlastní zkušenosti. V něm mizí veškerá dualita, a přesto o něm není pochyb.

Život v jednotě Bytí je stejně tak stejný a samozřejmý.
Není to spekulace ani rozebírání, ale poznání skrz vlastní prožitek.

V tomhle poznání nevzniká žádná touha něco získat nebo někam dojít, protože ve všem, co se objevuje, je rozpoznávána stejná Láska.
To, co se jeví jako něco, co láskou není, je jen prázdná forma – bez vlastní reality.

Právě představa ega, která říká:
„Ty nemůžeš být Já, nejsi jako já, nemáš mé pochopení," je poslední iluzí oddělenosti.

Probuzením tahle potřeba porovnávat, vymezovat se a soudit přirozeně mizí.
Zůstává jen to, co nás spojuje – ne to, co nás rozděluje.

[Trini]

To by ses jí musela zeptat, ale to už není možné.

Nepotřebuju se Míly ptát,

Protože tušíš, že by se ti nelíbilo, co by ti řekla - nepasovalo by to do toho, jak si to představuješ.

[Nic]

To by ses jí musela zeptat, ale to už není možné.

Nepotřebuju se Míly ptát,

Protože tušíš, že by se ti nelíbilo, co by ti řekla - nepasovalo by to do toho, jak si to představuješ.

Nepotřebuji se Míly ptát ne ze strachu z její odpovědi, ale proto, že to, o čem mluvím, není žádný osobní názor ani představa.

Stejně jako se nemusím nikoho ptát, jestli jsi – prostě jsi.
Stejně tak se nemusím ptát, jestli je Trini Láska, jako to všechno, co skutečně JE. Nepotřebuju se ptát jestli je tenhle život absolutně dokonalý takový, jaký je, a jestli je ještě něco, po čem by bylo potřeba toužit.

Když je poznáno, že všechno, co JE, je TO, pak už to není otázka autorit ani potvrzení zvenčí.
Je to přímé poznání, které platí pro všechny stejně – bez výjimek.

Když rozpoznáváš, že i v tom druhém – bez ohledu na to, co si myslí nebo co říká, je stejné Bytí, spekulace končí a zůstává jen jasno a ticho.


Připadá mi to vlastně tak jednoduché.
Opustit všechny posuzující, kritizující a negativní myšlenky o druhých i o světě.
Nechat rozpustit to, co věříme, že jsme, v náruči Boží Lásky — v absolutní nic.

A pak jen vnímat, že všechno, co skutečně je, je Láska.

[Trini]

Nepotřebuju se Míly ptát,

Protože tušíš, že by se ti nelíbilo, co by ti řekla - nepasovalo by to do toho, jak si to představuješ.

Nepotřebuji se Míly ptát ne ze strachu z její odpovědi,

Prostě si to nepřiznáš.

A pořád jen jedeš ten svůj kolovrátek nesmyslů tak jako obvykle, který už ale nečtu. Když je zde možnost si přečíst nebo poslechnout, co psali nebo řekli realizovaní, tak proč ztrácet čas čtením tvých nesmyslných představ.

Jakákoliv reakce na Janu

U ní spustí kolovrátek h.......n a sebeoblbovaček!!!

Ignorovat

Přesně tak.

Když ti přináší uspokojení si namlouvat, že to máš jak probuzení, je to tvoje věc.

Ale když budeš převysvětlovávat to, co řekli realizovaní, z pohledu začátečníka, který se stále ještě zabývá iluzemi, tak budu reagovat.

[Nic]

A pořád jen jedeš ten svůj kolovrátek nesmyslů tak jako obvykle, který už ale nečtu.

Když se něco nečte, ale přesto se na to reaguje, mluví se spíš s vlastní představou.
A s tím už není co vysvětlovat.

Pokud mé odpovědi nečteš, pak vlastně bojuješ jen se svou vlastní představou o mně. A v tom je přesně ta "iluze oddělenosti", o které mluvím – když přes vlastní koncepty a soudy nevnímáme skutečnost.

Měj se nádherně, hodně štěstí.

[Trini]

A pořád jen jedeš ten svůj kolovrátek nesmyslů tak jako obvykle, který už ale nečtu.

Když se něco nečte, ale přesto se na to reaguje,

Jak už jem psala, reaguju, když nesmyslně "převysvětlováváš" to, co řekli realizovaní - např. tu nádhernou básen od Míly Tomášové. Nejsi schopná ji vnímat srdce, a tak ji tvoje štouravá mysl nesmyslně rozebírá podle své začátečnícké úrovně.