Kde je duše

[Nic]

Ale jinde říká, že to není až tak pravda. Že ve skutečnosti je všemi těly.

Ano, tohle je nádherné. Tohle je Láska. Ničím nepodmíněná. Je celým oceánem, ne jen jednou vlnou, která se objeví a zmizí.

Věřit, že jsem jednou vlnou - jedním tělem, je iluze oddělenosti. Uvědomění, že má existence je v čase a prostoru neomezená, je jednota Bytí. Tím pádem to znamená být celým oceánem se všemi vlnami.

Není to nějaká nedostižná teorie.

Láska znamená být zajedno s tím, co je Láska.

Dal by se k tomu určitě najít nějaký nádherný citát od Nisargadatty.

Ale je to možné vyzkoušet v praxi. Čím víc je láska bez podmínek, tím jasnější je poznání jednoty existence.

[Trini]

To, co opravdu jsem – to, čím je Nisargadatta, čím jsou všichni, kdo opustili tělo – není v čase, není to omezeno narozením ani smrtí.

A v téhle přítomnosti, která zůstává, se není čeho bát.

Ve skutečnosti ale žádné "já jsem" není. A ty na tom tolik lpíš, že jsi něčím nesmrtelným a dokonce se snažíš druhým namlouvat, že oni jsou to také.

Až se bude ztrácet to tvoje "já jsem", tak to bude provázeno obrovským, smrtelným strachem - tak, jak je to obvykle na duchovní cestě předpovídáno. Proto bys měla pomalu zkoušet se té tvojí představy pustit.

Ramana proto mluvil o Ramanovi ve 3. osobě a ne jako já, a i Nisargadatta řekl, že používá vyjadřování "já" jen kvůli konvencím. To je ukončování ztotožnování se s tím "já jsem". Ale dokud je vědomí v projevu, tak pořád existuje - i když velmi oslabený - pocit já-tělo - i u džnanína, řekl Ramana.

[Nic]

To, co opravdu jsem – to, čím je Nisargadatta, čím jsou všichni, kdo opustili tělo – není v čase, není to omezeno narozením ani smrtí.

A v téhle přítomnosti, která zůstává, se není čeho bát.

Ve skutečnosti ale žádné "já jsem" není. A ty na tom tolik lpíš, že jsi něčím nesmrtelným a dokonce se snažíš druhým namlouvat, že oni jsou to také.

Až se bude ztrácet to tvoje "já jsem", tak to bude provázeno obrovským, smrtelným strachem - tak, jak je to obvykle na duchovní cestě předpovídáno. Proto bys měla pomalu zkoušet se té tvojí představy pustit.

Ramana proto mluvil o Ramanovi ve 3. osobě a ne jako já, a i Nisargadatta řekl, že používá vyjadřování "já" jen kvůli konvencím. To je ukončování ztotožnování se s tím "já jsem". Ale dokud je vědomí v projevu, tak pořád existuje - i když velmi oslabený - pocit já-tělo - i u džnanína, řekl Ramana.

Neexistuje ve mně žádný strach – a už vůbec ne v nějaké imaginární představě budoucnosti. To, co je tím TO a je právě teď tady, je vědomé, blažené Bytí, které je nezávislé na projevu, tvarech, smyslovém vnímání i na jakékoli představě.

Samozřejmě smyslové vnímání zůstává, tělo může bolet, objevují se a mizí dojmy, vjemy, ale uvědomění skutečnosti je tak bez hranic a stabilní, že všechno, co se objevuje a mizí, je ve své podstatě bezpodstatné.

To není lpění na nějaké představě nesmrtelnosti, ale přímé poznání toho, co nikdy nevzniklo a proto ani nezaniká.

Aby Tě to nemátlo, to, že Nisargadattu nebo Tebe nevnímám jako oddělené tělo, ale také jako TO, které se nenarodilo a neumírá, není Tvojí nebo jeho degradací, nebo snad nihilismem, ale naopak uvědoměním neměnné dokonalosti a stejnosti, kterou TO je.

[Trini]

To, co opravdu jsem – to, čím je Nisargadatta, čím jsou všichni, kdo opustili tělo – není v čase, není to omezeno narozením ani smrtí.

A v téhle přítomnosti, která zůstává, se není čeho bát.

Ve skutečnosti ale žádné "já jsem" není. A ty na tom tolik lpíš, že jsi něčím nesmrtelným a dokonce se snažíš druhým namlouvat, že oni jsou to také.

Až se bude ztrácet to tvoje "já jsem", tak to bude provázeno obrovským, smrtelným strachem - tak, jak je to obvykle na duchovní cestě předpovídáno. Proto bys měla pomalu zkoušet se té tvojí představy pustit.

Ramana proto mluvil o Ramanovi ve 3. osobě a ne jako já, a i Nisargadatta řekl, že používá vyjadřování "já" jen kvůli konvencím. To je ukončování ztotožnování se s tím "já jsem". Ale dokud je vědomí v projevu, tak pořád existuje - i když velmi oslabený - pocit já-tělo - i u džnanína, řekl Ramana.

Neexistuje ve mně žádný strach –

Ten teprve přijde...zatím ho potlačuješ tím, že pořád dokola píšeš ty svoje výmysly.

[Nic]

Neexistuje ve mně žádný strach –

Ten teprve přijde...zatím ho potlačuješ tím, že pořád dokola píšeš ty svoje výmysly.

Jak by mohl přijít strach ze zmizení iluze oddělenosti – ze zmizení ztotožnění s tělem – když už je tahle nevědomost prohlédnuta?

S tímhle prohlédnutím nepřichází hrůza, ale naopak jasné uvědomění dokonalosti Bytí, štěstí pravého Já. Boží království, Nirvána, nejsou nic vzdáleného – jsou tím, co je právě teď, tím, co nikdy nevzniklo a nikdy nezanikne.

To je dokonalý Nisargadattův svět, kterým je Nisargadatta, "TO", kterým je Nisargadatta stejně jako Ty i já. Neexistuje žádná skutečná oddělenost, jen přechodná iluze - klam, který zmizí, jakmile je rozpoznaný.

[Eva Nada]

Viděla jsem nedávno obrázek, na kterém byly dvě postavy. Ta první seděla obložená tarotovými kartami a křišťály, srkala rituální kakao a skvěl se nad ní nápis “spirituální začátečník”. Ta druhá kouřila cigáro a pila kafe a bylo u ní připsáno “spirituální pokročilý”.

V něčem mi to přišlo trefné, protože jsem k tomuhle ezosvětu 1.0 taky přičichla. A jestli mě něco uchránilo do toho zahučet, byl to můj vrozený konzervatismus a samoroství, které mě drží stranou od všech hromadných aktivit.

Spiritualita je něco, co nám, dětem vyrůstajícím v devadesátkách, chybělo. A protože křesťanství bylo komunismem zadupáno a v novém kapitalismu si taky úplně nenašlo pevné místo, bylo nasnadě, že dřív nebo později vykvete nějaká alternativa.

A ona nejen vykvetla, ale poskytla i návody, jak se snadno a rychle dostat duchovně výš. Co na tom, že zkratky k hlubokým věcem málokdy fungují.

Dneska už tahle zkratka má i název, říká se jí “spiritual bypassing” (dalo by se přeložit jako duchovní přemostění, kdy používáte spirituální techniky a vyvětlení, abyste nemuseli čelit svým skutečným emocím a problémům).

Přijde mi, že je velmi snadné se takovým lidem vysmát. Tenhle pohrdavý narativ slyším kolem sebe vlastně čím dál častěji, spousta lidí se proti němu snaží vymezovat.

Jasně, na nějaké úrovni může být srandovní vidět muže, který hlásá čerstvě nabyté znalosti o všehomíru, ale doma se neumí omluvit dětem či zatlouct hřebík.

Může být legrační pozorovat ženu, jak se freneticky zmítá jako totální femme fatal při ecstatic dance, a pak ji vidíte za rohem, jak pláče kamarádce na rameni, protože má kvůli svému bývalému sebevědomí na nule.

Jenže tohle vysmívání mi přijde podobně beze smyslu, jako když viníme mladou generaci za to, že ja taková či maková. Podle mne je lidská podstata ale stále stejná, jen reagujeme na kulisy, ve kterym žijeme.

Stejně jako dnešní děti a dospívající jsou odrazem doby možná víc úzkostliví, než bývali jejich rodiče, tak sahání po dostupné spiritualitě je projevem téže lidské přirozenosti, jen zarámované v nových podmínkách.

A ačkoli se sama někdy neubráním pousmání nad někým “čerstvě osvíceným” (pořád ve mně přece jen malý poťouchlík žije), snažím se na tuhle vlnu nenasedat.

Jednak se za pár let dost pravděpodobně může úplně stejně někdo vysmívat mně za něco, co nyní žiju, ale nevidím. Potřeba spirituality ve mně určitě je, takže je jen otázkou, zda ta má ezocesta 2.0 nebude v budoucnu stejně směšná jako 1.0.
A jednak - a to především - v sobě tenhle nerespekt k druhým lidem nechci živit.

Veru ❤️

PS: V pátek 24. 10. od 17h se můžeme potkat naživo ve Velkém mlýně v Praze. Budeme spolu s manželi Rumlovými křtít knížku Révi a Město snů. Děti vítány, tak doražte!