Puknutí semínka

Puknutí semínka

Příspěvekod Martin Danes » pon 28. čer 2010 14:54:44

Martin Danes – Puknutí semínka



Puknutí semínka, proč právě tento název, co tím chce básník říci? Nejdříve je potřeba zdůraznit slovo básník. Vypněte teď na chvíli svůj rozum a zkuste naslouchat. Proto, aby člověk začal naslouchat, musí nejprve otevřít své srdce a nestavit se k tomu co uslyší, nebo bude číst, vážně. Užijte si to jako hru, jako kulturní zážitek, jako kdybyste byli na čtení poesie, v následujících řádkách budu pouze básníkem, nic víc a nic míň.

Puknutí semínka, nejdříve je potřeba říct si něco o podobenství. Všude kolem nás je bezbřehý svět a stejnou bezbřehost můžete najít sami v sobě, je to bezbřehost oceánu a bezbřehost tvořivosti. Celý makrokosmos se zrcadlí ve vašem vnitřním mikrokosmu a naopak. Proto se toho tolik dá říci, nebo spíše mezi řádky naznačit právě slovy, a protože máme to štěstí pracovat s nejkrásnějším a nejideálnějším jazykem pro překlad všeho toho, co člověk říct chce, protože máme češtinu, je radost mluvit s lidmi, nebo psát článek a snažit se naznačit nenaznačitelné.

Puknutí semínka. Vše v přírodě je organické, měnící se, živé. Stejně tak člověk se dá přirovnat ke stromu a všem fázím jeho růstu. Začněme u semínka, bohužel pro řadu lidí je to i konec. Řada lidí a bohužel je to celičká většina prožijí svůj život, aniž by puklo jejich semínko, aniž by začali růst.

Puknutí semínka. Já osobně tomu říkám první a poslední svoboda, první a poslední osvícení. Osvícení je jednoduše bytí sám sebou, je to dosažení svobody, dosažení svrchovaného vědomí. Co se stane se stromem, když dosáhne osvícení, naplnění? Rozkvete. Jednoduše kvete a zve každého, kdo jde, či letí kolem, aby přivoněl, aby se napil nektaru. Stejně tak osvícený člověk se nadále netrápí otázkou, „znám já toho člověka, je to můj přítel, máme spolu nějaký vztah?“ Ne, proč by se ptal, jeho nově objevenou kvalitou se stává přátelskost.

Puknutí semínka. Semínko může spát celou věčnost, aniž by se probudilo k životu. Vše je v něm připraveno explodovat a expandovat, ale strom se nemusí objevit. Tak i člověk, a je jedno zdali je to padesát let, či let milion. Jestli promarní jeden život, nebo jich už promarnil tisíce. Jen jedno je důležité, právě teď semínko spí. Právě teď člověk spí. A člověk umí být zvláštním druhem semínka, tělo se hýbe, myšlenky proudí, a přesto je schopen spát, to je tím, že člověk je mnohem víc, než tělo a myšlenky, než události a pocity. Člověk má zkrátka své hloubky, a to je výprava na kterou nejen že se člověk…

Puknutí semínka. Kdo ví, jak dopadne strom? Sežehne jej blesk? Povede tudy dálnice a někdo ho pokácí? Možná, že to bude prozatím jen malý stonek a kolem půjde srnčí rodinka a ten mladý srneček si tak báječně pochutná na mladých a šťavnatých lístečkách a se stromem je ámen. Kdo ví? Odpověď zní nikdo. Je to otevřené, je to rozehrané. Žádný osud, žádná karma, jen život s nevypočitatelností jemu vlastní.

Člověk a semínko, člověk a strom, nádherná metafora. Všichni ti lidé, co zůstali semínky a život jim protekl jako voda mezi prsty. Jen pár odvážlivců, kteří se nebáli skočit. Lidé vymysleli dvakrát měř, jednou řež, nejdřív mysli, potom skákej. Řeknu vám svůj postřeh, ti tolik přemýšlející lidé, v životě neskočili, nikdy se neposunuli k bodu dva, k tomu skoku, nikdy neudělali posun od myšlení ke skákání. Já říkám, „nejdřív skoč, a pak si o tom přemýšlej jak chceš.“

Puknutí semínka je zázrak, u člověka k němu dochází jen zřídka kdy. Je k tomu potřeba jisté nadání, talent a odvaha. Jistá vášeň pro život. Ale pozor, puknutí semínka není ničím jiným než velikým začátkem něčeho nového. Tolik lidí se zbláznilo a spadlo velmi, velmi hluboko po puknutí jejich semínka. Cítíte čerstvý vzduch, vše je nové a svěží, cítíte se božsky a kráčíte po ulici jako král. Do té doby znal člověk jen vrcholy a pády, vzestupy a údolí. A najednou jste se ocitli na nebi v ptačí perspektivě. Jeden by mohl z té výšky dostat i závrať. Znám lidi, co se prohlásili za Bohy a mesiáše, na to koneckonců není nic špatného, kolem mě se může třeba každý prohlásit bohem a mesiášem a já moc dobře vím, že se mnou to nemá nic společného. Může to být fajn zážitek, ale jako s každým zážitkem, tak i s tím to se to má tak, že po čase vyprchá, každá květina uvadne. Když tuhle základní realitu přírody neunesete, budete dělat takové hlouposti, jako máčet růži do solných roztoků a chemických roztoků a uděláte z ní věčnou růži, s tím rozdílem, že ta pravá růže, její vůně, její život jsou tatam. Sebe budete udržovat ve světě iluzí, zamrznete a nebudete schopni posunout se dál, budete jako studánka, ze které kdysi byla radost se napít, ale jako každá dlouho stojatá voda, i ta vaše bude jen plná bakterií a hniloby.

Puknutí semínka je tedy jen začátek a strom roste dál. Tak i vy pokračujte dál, ať míza proudí. Při růstu přichází jeden nový faktor, který semínko nezná, lidské semínko zná, ale utíká před tímto faktorem života a každého probuzení a růstu. Tento faktor není nic jiného než bolest. Bez bolesti není růst, bez bolesti není život. Strom roste, kůra praská, čím víc roste, tím více láká pozornosti. Nyní už má větve a zve tímto všechny ptáky letící kolem, aby si odpočali v jeho větvích, možná se občas nějaká větev poláme. Člověk také otevírá svoji náruč k obejmutí a nejednou tím riskuje zranění, či odmítnutí, zradu, cokoliv. Riskuje tím také lásku, někdo vás může potřebovat, pro někoho bude vaše náruč nepostradatelným konejšivým útočištěm. Možná budete plakat, někdy z vděčnosti, že dáváte a dostáváte, někdy z bolesti, že ztrácíte a nemůžete dávat, či dostávat. Bolest je neoddělitelná součást života a její pochopení je klíčem k osvícení.

A na závěr? Co myslíte, že řeknu na závěr, kam dál se může expandovat strom? Klíčem k osvícení, je najít svůj střed. Stejně tak strom, který by nebyl schopen vyslovit kouzelné slůvko „Já“, nemohl by přežít. Sobecké je, když si vezme pro sebe živiny ze země. A co sluneční paprsky, strom se otevírá slunci a nekřičí já si vystačím sám, nikoho nepotřebuju, ne, strom umí komunikovat se světem, umí žít v reálném světě a otevírá se s veškerou svoji důvěřivostí slunci. Díky zemi a díky slunci může světu nabídnout své voňavé květy, které dokazují jeho bujarost, živost a spokojenost. Jen spokojené stromy kvetou, bez květů by jen vegetoval. Jako lidé, jen vegetují, i když projdou zázrakem puknutí semínka, mohou být otráveni životem a netančit. Strom tančí a ukazuje nám všem, že jen vegetovat mu nestačí, ba co víc, on jde ještě dál a promění všechny své voňavé květy plné nektaru na sladké ovoce. Květy potěšily všechny včeličky a čmeláky, teď je čas potěšit všechno ptactvo, nejen chladivým stínem, jež skýtá koruna stromu, ale navíc šťavnatými plody. Nazmar nepřijdou ani ty, co spadají na zem. Nějaké kolemjdoucí zvířátko spapá jablko, či třešně(úplně slyším to pomlaskávání divokých prasat) a pak někdy, někde, až přijde vhodná chvíle, okamžik Ó, vyprázdní se prasečí rodinka a proces praskání semínek může začít nanovo.

MartinDanes@email.cz
Uživatelský avatar
Martin Danes
 
Příspěvky: 159
Registrován: čtv 05. úno 2009 13:08:14
Poděkoval: 32
Poděkováno: 32-krát v 29 příspěvcích

Zpět na Články

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník