Trini píše:Nic píše:Ale v jednotě, o které mluví Míla Tomášová, jsi ty mým "vlastním Já".
Jak to mají realizovaní, ukázala Míla Tomášová, když Eduarda Tomáše, který byl v tom momentě blízko smrti, prosila, aby neodcházel, aby ji nenechal samotnou. Prý ho přímo vytáhla za uši, popsal to Eduard Tomáš. To je přirozený projev realizovných.
Samozřejmě, že si každý může myslet, že to má jako realizovaní - ale pokud chce v pohodě diskutovat s ostatními, tak by jim to neměl vnucovat jako všeobecnou pravdu, jako pravdu realizovaných. Na něco takového už nikdo právo nemá.
Proto by bylo lepší v diskuzi s ostatními vkládat: podle mého pohledu, tak to vidím apod. To např. dělá často i Christina von Dreien a získává tak srdce mnoha lidí.
Mne vždy fascinuje soucit a pochopení realizovaných - jejich skromnost a pokora.
Když např. Ramana řekl, že netušil, jak život lidí je plný strádání. A přestože sám neměl děti, řekl, že smrt potomka je jedna z největších bolestí. Mně připadá normální a přirozené, že při velké bolesti tečou slzy, že lidé pláčou. Smutek není nic chybného. Problematická je terve až připoutanost. Proto radil Nisargadatta nedržet se ani břehu radosti ani břehu smutku a nechat se nést řekou života.

Péťo, ano. Tvůj pohled na lidskost realizovaných mistrů je velmi osvěžující a pravdivý. Příběh o Míle a Eduardovi, který zmiňuješ, přesně ilustruje, že realizace není necitlivost nebo ztráta emocí, ale jejich prozáření.
Tohle, co píšeš, popisuje Eduard Tomáš ve svých Pamětech mystika. Měl tehdy zápal plic. Vzpomínal, že se nacházel v „jasném světle“ a byl připraven opustit tělo. Míla tehdy zasáhla – tím známým - že ho „vytáhla za uši zpět“. Nešlo o egoistické lpění na partnerovi, ale o projev duchovní síly šakti a vnitřního vhledu. Míla věděla, že jejich společný úkol ve světě forem ještě neskončil. V jednotě, o které Míla mluvila, je ten druhý tvým „vlastním Já“. Zachránit ho tedy neznamená vlastnit, ale pečovat o integritu celku.
Ramana Maharši tenhle stav nazýval Sahadža Samádhi – přirozený stav. V něm člověk funguje ve světě, mluví, pláče nebo se směje, ale jeho pozornost je trvale ukotvena v blaženém Jáství. Smrt je z pohledu ega největší bolestí kvůli iluzi oddělenosti a ztráty. V jednotě Bytí však milovaní neodcházejí, ale zůstávají živou Láskou, která je podstatou našeho vlastního Já.
Ramanův postoj byl fascinujícím spojením absolutní pravdy (že nikdo neumírá) a hlubokého soucitu s těmi, kteří trpí.
Když Ramana sám umíral na rakovinu a jeho žáci plakali, řekl jim slavnou větu: "Říkáte, že odcházím, ale kam bych mohl jít? Já jsem zde." Tím myslel, že Já - Átman není omezeno tělem. Smrt těla pro něj byla jen odložením obnošeného šatu, zatímco to podstatné zůstává všudypřítomné.
Když zemřela jeho matka Alagammal, Ramana u ní seděl s rukou na jejím srdci. Nedělal to proto, aby ji udržel v těle (jako Míla Eduarda), ale aby pomohl její pozornosti vrátit se do Srdce a dosáhnout osvobození v momentě smrti. Poté nebyl smutný, ale naopak klidný, protože věděl, že se "rozplynula ve Zdroji".
Ramana nikdy neříkal trpícím lidem "to je jen iluze, tak nebrečte". I když věděl, že smrt je iluze, uznával, že pro člověka v zajetí ega je tahle bolest skutečná. Říkal: "Dokud se ztotožňujete s tělem, bude pro vás smrt blízkých zdrojem utrpení." Radil, aby lidé místo utápění se v zármutku zkoumali: "Kdo je ten, kdo trpí? Kdo zemřel?" Tím vedl lidi od emocí k podstatě.
Z hlediska Jáství neexistuje "já" a "ty". Pokud tedy milujeme někoho jako své vlastní Já, smrt se stává jen změnou formy, ale ne odděleností. Láska, která nás spojovala, je totiž stejná Láska, kterou jsme my sami.
Ramana Maharši učil, že smrt je jen myšlenka, která vyvstává v mysli ztotožněné s tělem.
"Pro toho, kdo spočívá v Jáství, není žádné přicházení ani odcházení, jen věčná přítomnost Lásky a Bytí."