Paradoxy píše:To je od tebe dost chybný pohled. Sat-čit-ánanda-jméno-tvar.
Abys pochopila můj předchozí příspěvek, tak ti to zkusím ještě jednou vysvětlit. Nejvyšší pravdou jsem nazvala vědomí v klidu, náš prazáklad a z tohoto pohledu nemůže být zážitek rozšířeného vědomí brán za vědomí v klidu a tudíž z toho nemůže někdo usuzovat, že když se mu nějaký takový zážitek stane, že je díky tomu probuzený. A k tomu jsem ale zároveň poznamenala, že ten zážitek může být pravdivý, což je vědomí v pohybu.
Už konečně pochop, že podstata v klidu je stejně pravdivá jako podstata vyjádřená pohybem. Jak by se ta podstata asi mohla bez duality projevovat? Jak bysme tady o tom mohli diskutovat?
Nechápu ani, proč zatracuješ strach. Když je tato emoce v běžném životě správně vyhodnocena, tak může být použita pro dobro. Třeba takový strach o vlastní dítě v horečce nás může vést k tomu, abysme s tím něco zkusili dělat.
Zkusím to vysvětlit na tom příkladu s dítětem, který jsi zmínila, protože ten to vystihuje nejlépe.
Dítě se mění – nejdřív je miminko, pak dospělý, mění se jeho tělo (tvar) i to, jak mu lidé říkají (jméno). Ale pro matku, která se na něj dívá skrze lásku, je to dítě ve své podstatě pořád totéž. Ta
Láska, kterou k němu cítíš, není závislá na tom, jestli je zrovna v klidu, nebo v pohybu, jestli je malé nebo velké, jak ho kdo kde pojmenuje. Láska je samotná podstata vašeho vztahu.
A přesně tak je to i s Vědomím. Skrz iluzi ega vidíme tvary a oddělenost, a proto cítíme strach. Ale když se podíváme hlouběji, vidíme, že všechno (včetně nás i toho dítěte) je utkáno z té samé látky – z Lásky. Láska je vlastně spojení, tím pádem sat=čit=ánanda. To je Jednota veškeré existence, o které mluví například Míla Tomášová, od které jsi četla knihu.
Máš pravdu, že strach o dítě nás vede k akci. Ale já mluvím o tom, co je pod tím. Pokud jednám z iluze oddělenosti, tedy z pohledu ega, ovládá mě strach a úzkost, že mohu něco ztratit. Pokud ale jednám z uvědomění jednoty, nepotřebuji strach jako motor. Pečuji o dítě proto, že je to přirozený pohyb Lásky, která pečuje o sebe sama. V tom uvědomění, kým skutečně jsme, strach prostě nemá kde vzniknout, protože tam není nikdo druhý, kdo by nám mohl ublížit, a nic, co by se dalo ztratit. Vše je totiž už teď součástí toho jednoho celku.
Míla Tomášová nás učí, že Láska je gravitace Jednoty. Je to síla, která nás táhne domů. A když tam dorazíme, zjistíme, že Láska a Jednota jsou jen dvě jména pro totéž Ticho.
Pro větší vyjasnění Ti sem dám citace Míly Tomášové z knihy
„Za čas a prostor“O jediné skutečnosti:„Všechno je jedna jediná skutečnost, některými vnímána jako přelud, boží hra nebo průzračný svět, mnohým ještě jako tvrdá a těžká realita.“ [01:12:41]
O rozpuštění individuality:„Neznamená to oddělenost Já, ale začátek individuality v Já, začátek zahalení Já do nevědomosti... Člověk nemusí nic a nikoho hledat, stačí jen sám sebe si plně uvědomit.“ [00:06:09 – 00:07:14]
O Jednotě jako o něčem, co tu bylo vždy:„Při realizaci pravdy si každý uvědomuje, že to měl odjakživa, že nebylo co hledat, k čemu jít, že je to věčné, neměnné, bez začátku a bez konce.“ [00:09:56]
O Lásce jako cestě i podstatě
Láska v Mílině pojetí není cit, ale síla, která strhává závoje ega a vrací nás do Jednoty. Je to přesně ta „sladkost“, která v nejvyšším bodě splyne s Tichem:O lásce jako volání:„Vejděte do komůrky srdce svého a tam v nejhlubším uvnitřnění volejte svého Pána. Volejte jakkoli, ale nejlépe beze slov, jen láskou svého srdce pozvednuté v nejvyšší oběti.“ [00:03:24]
O lásce, která vidí božství ve všem:„V nezměrném oceánu bytí žádná kapka nebyla lepší než ostatní, ale všechny byly stejně božské.“ [00:27:10]
O Bohu jako milosti a čistotě:„Poněvadž jsou milost a milosrdenství uzdravující vlastnosti projeveného Boha v ženském aspektu, je tento celý kraj ve znamení milosti a čistoty... Blaženost boží lásky jako symbol přítomnosti božské Panny.“ [00:34:27 – 00:36:56]
Tam, kde Jednota a Láska splývají
Toto je snad nejsilnější moment nahrávky, kde Míla popisuje vrcholnou fázi, na kterou jste se ptal(a) – kdy láska přestává být „vztah k někomu“ a stává se „vším“:„Zůstalo tu jen vědomé láskyplné zírání, usmívání se na Boha, nejdůvěrnějšího přítele bez jakýchkoliv slov. Přesto mohlo být vyjádřeno slovy: Já vím, že jsi. A to se někdy prohlubovalo až do:
Já vím, že jsi Já.“ [00:24:28 – 00:24:56]
Tato citace („Já vím, že jsi Já“) je dokonalým mostem. „Láska“ (Jsi) se zde potkává s „Jednotou“ (Já). V ten moment končí veškerý spor mezi tím, co jsi a a tím, co jsem. Pokud je Bůh (Láska) mým-Tvým vlastním nejvnitřnějším Já, pak neexistuje žádná iluze, žádná lež a žádná oddělenost.
