O Bohu, který si chtěl hrát

Pohádky o nové zemi, o novém světě, o novém myšlení, o novém soužití mezi lidmi, o bezpodmínečné lásce. Vaše tvorba nebo i převzaté.

O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Monika » úte 17. črc 2012 15:44:02

tento starý příběh vypráví Richard Lang

"Na začátku byl jenom bůh, jenom vědomí, který pak začal tvořit svět; i když nevěděl, jak to udělal, prostě se to stalo.

Pak se ale začal nudit, chtěl někoho, s kým by sdílel svou radost a dobrodružství.

Ale v dobrodružství musí být přítomen prvek riskování a určitého nebezpečí, jinak to není dobrodružství, ale nuda. A také nesmí být dopředu známo, jak to dopadne, jinak by to zase byla nuda.

Bůh si tedy řekl, že stvoří ostatní.

V této fázi si byl ale stále vědom toho, že je bůh a že vztahy s lidmi ve světě, který stvořil, nejsou skutečné. Protože dokud on sám o sobě ví, že je bůh, nebude to taková zábava a dobrodružství: Protože bude vědět, že když vyskočí z okna, nic se mu nestane.

Takže si uvědomil, že aby se stal skutečnou součástí světa, získal skutečné přátele a zažíval dobrodružství, bude třeba, aby se stal jedním z nich. A tak se stal. Ale to tak hluboce, že úplně zapomněl, že je bůh.

Jinak by to přece nebylo dobrodružství, kdyby to o sobě věděl... Ale než se rozhodnul, že to o sobě zapomene, velmi riskoval... Sám sobě si položil otázku: Máš nějakou garanci toho, že si později vzpomeneš, že jsi bohem? ... A sám si odpověděl: Ne, nemáš...

A tohle je příběh života každého z nás...! A je na každém, kdy se probudí a zase si vzpomene.“


zdroj: http://www.maitrea.cz/magazin/jake-je-zit-bez-hlavy)
Naposledy upravil Monika dne stř 18. črc 2012 15:57:46, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1134
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod jamajsky.drap » úte 17. črc 2012 22:33:23

Monika píše:
A tohle je příběh života každého z nás...! A je na každém, kdy se probudí a zase si vzpomene.“



Je to napsáno hezky poeticky, ale myslím, že důvod, proč tak málo lidí si vzpomene je ten, že to chce především hodně velkou odvahu. Ono Sebepoznání je v podstatě děsivá věc, nutí vás vysmát se všemu, čím jste byli, co znáte, čemu jste věřili. Vše co doteď mělo smysl je najednou pryč. Game Over. Takže většina lidí raději dál žije svým starým známým způsobem, remcá, ale není tam ta odvaha :)
Uživatelský avatar
jamajsky.drap
 
Příspěvky: 205
Registrován: pon 16. lis 2009 14:16:35
Poděkoval: 149
Poděkováno: 114-krát v 68 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Jana » stř 18. črc 2012 6:19:38

Řekla bych, že vzpomenout se dá za předpokladu, že poznáme božství v každém, koho poznáme.
Jana
 
Příspěvky: 1493
Registrován: pon 26. led 2009 20:46:53
Poděkoval: 978
Poděkováno: 351-krát v 226 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Monika » stř 18. črc 2012 15:56:13

jamajsky.drap píše:
... ale myslím, že důvod, proč tak málo lidí si vzpomene je ten, že to chce především hodně velkou odvahu. Ono Sebepoznání je v podstatě děsivá věc, nutí vás vysmát se všemu, čím jste byli, co znáte, čemu jste věřili. Vše co doteď mělo smysl je najednou pryč. Game Over. Takže většina lidí raději dál žije svým starým známým způsobem, remcá, ale není tam ta odvaha :)


taky si to myslím, zvláště v poslední době dostávám řadu příležitostí si to neustále uvědomovat ...

když tu byl na jaře Richard Lang a otevřel seminář s experimenty Bezhlavé cesty, které velmi jednoduchým a přímým způsobem přivádí k neverbálnímu poznání toho co jsme, tak dva lidé se po velmi krátké době zvedli a odešli :donknow:

kladu si otázku, jestli je vůbec v možnostech lidí, když chybí ta odvaha s tím něco dělat, jak se přinutit, nebo jak ten strach či případnou nechuť překonat ? a fakt nevím :donknow:

sám Richard k tomu říká, že je naprosto na místě cítit při těchto experimentech strach či závrať, že reakce na to bývají velmi různorodé, přesahuje to naprosto všechny představy co jsme si o sobě a o světě udělaly ... sám když pravdu poznal, tak byl zpočátku velmi rozloben, že přišel o svou hýčkanou romantickou identitu duchovního hledače :D
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1134
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Jana » stř 18. črc 2012 16:46:06

Monika píše:kladu si otázku, jestli je vůbec v možnostech lidí, když chybí ta odvaha s tím něco dělat, jak se přinutit, nebo jak ten strach či případnou nechuť překonat ? a fakt nevím :donknow:

Možná jen člověk neví jak na to.

V Bibli se píše: "Vpravdě ti pravím, Ze odsud neodejdeš dokud nezaplatíš do posledního haléře. " Mk 5,26

Dokud není spálená celá karma, dokud nejsme dokonale čistí a bez viny, tak se nám karma stále lepí na paty a nepustí nás.

Tu vinu v sobě neseme, dokud jsme souzeni. Přestaneme být souzeni, jakmile přestaneme sami soudit.

Bible říká: "Nesuď a nebudeš souzen."

Znamená to odpustit všemu, všem i sobě. Tak se ztratí veškerá vina minulosti, nejen ta naše, ale i vina našich bližních, vina celého světa, vina Boha za ten svět, což je zase vina nás samotných.

Znamená to už nikdy nikoho a ani sebe nesoudit, neodsuzovat. Nikdy se už neztotožňovat s myšlenkou, že ten druhý by měl být lepší, že my bychom měli být lepší, že svět by měl být lepší...

Teprve tehdy nás pustí iluze mysli ze svého zajetí a my můžeme nalézat to božství v našich bližních. Teprve tehdy se objeví poznání Boží přítomnosti, která vyvěrá z našeho srdce.
Jana
 
Příspěvky: 1493
Registrován: pon 26. led 2009 20:46:53
Poděkoval: 978
Poděkováno: 351-krát v 226 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Motýlek » stř 18. črc 2012 17:13:19

Mě by spíš zajímalo, co ten, který se nebojí (anebo je okolnostmi přinucen...) pohledu dovnitř, poté, co prohlédne iluze, z nichž se mu tvořil a tvoří svět, bude dělat? Tady a teď? Začne si s těmi iluzemi hrát? Nebo je odmítne jako nepotřebné a prostě jenom je? Ale jak může být, když vše, co kolem něj je, jsoou právě a jen ty bublinky z bublifuků lidí, kteří jsou kolem něj a již říkají, že iluzí žije on, zatímco oni mají ty své pravdy, které musejí být i jeho pravdami?
přijímám sebe sama
Uživatelský avatar
Motýlek
 
Příspěvky: 320
Registrován: ned 19. zář 2010 17:19:06
Poděkoval: 121
Poděkováno: 92-krát v 63 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Jana » čtv 19. črc 2012 4:34:09

Motýlek píše:Mě by spíš zajímalo, co ten, který se nebojí (anebo je okolnostmi přinucen...) pohledu dovnitř, poté, co prohlédne iluze, z nichž se mu tvořil a tvoří svět, bude dělat? Tady a teď? Začne si s těmi iluzemi hrát? Nebo je odmítne jako nepotřebné a prostě jenom je? Ale jak může být, když vše, co kolem něj je, jsoou právě a jen ty bublinky z bublifuků lidí, kteří jsou kolem něj a již říkají, že iluzí žije on, zatímco oni mají ty své pravdy, které musejí být i jeho pravdami?

Spadnou z jeho beder všechny problémy, protože přestane mít ambice na ředitele zeměkoule a spasitele světa, přestane závidět, žárlit, bát se, vyčítat, obviňovat, ulpívat na křivdách minulosti a strachu z budoucnosti, přestane si dělat hlavu s přirozeným projevem života, přestane řešit jakékoliv představy o tom, co je pravda a co si kdo o ní myslí.

A co bude dělat ? Žít. Ale tentokrát už doopravdy, nikoliv ve svých představách.
Jana
 
Příspěvky: 1493
Registrován: pon 26. led 2009 20:46:53
Poděkoval: 978
Poděkováno: 351-krát v 226 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Monika » čtv 19. črc 2012 10:50:46

Motýlek píše:Mě by spíš zajímalo, co ten, který se nebojí (anebo je okolnostmi přinucen...) pohledu dovnitř, poté, co prohlédne iluze, z nichž se mu tvořil a tvoří svět, bude dělat? Tady a teď? Začne si s těmi iluzemi hrát? Nebo je odmítne jako nepotřebné a prostě jenom je? Ale jak může být, když vše, co kolem něj je, jsoou právě a jen ty bublinky z bublifuků lidí, kteří jsou kolem něj a již říkají, že iluzí žije on, zatímco oni mají ty své pravdy, které musejí být i jeho pravdami?


namátkově například:


Richard Lang:

"Když jsem začal žít vědomě ve vědomí, kdo skutečně jsem, postupně to hluboce ovlivnilo můj život. Stres vyvstávající z vidění sebe jen zvenku – jako zranitelná věc – začal mizet. Teď vidím, že jsem absolutně a vždy v bezpečí jako ne-věc/každá-věc. Zřením, že všechny věci jsou uvnitř mě, získávám nekonečné bohatství. Jsem v důvěrném vztahu s každým a pro všechno jsem nesmrtelným zdrojem všech věcí. Místo pocitů ztráty a beznaděje cítím pocit domova kdekoliv a kdykoliv. Prožíváním života ve vědomém uvědomění, kdo opravdu jsem, objevuji nekonečnou moudrost a dobrotu mé skutečné přirozenosti."

dráp:

"...Můj strach spočíval v tom, opustit svůj poměrně spokojený egoistický život a plně se odevzdat tomu, co bude. Bál jsem se toho, že přestanu být člověkem, že se stanu jakýmsi bezduchým strojem . Paradoxně se stal pravý opak. Teprve když nejsme závislý na tomto těle, chováme se teprve lidsky. Emoce teď ve mně jedou naplno, dříve to byl proti tomu pouze takový slabý odvárek. Ta svoboda, která ve mně je, jakoby úplně vybuchuje. Je to jako bych 30let byl pod vodou a teď se vynořil a mohl se pořádně nadechnout. Prociťuji, opravdu prociťuji, jaké je to nic nemuset, ale také vůbec nic nechtít. Zdůrazňuji prociťuji, protože je rozdíl mezi tím o tom přemýšlet a mezi tím vnímat to srdcem.

Ano, uvědomuji si, že tato realita je pouze hra, že jde vlastně o program, který naprogramoval nějaký supergenius a my máme za úkol to tady pouze odehrát. Ano, je to hra, ale JAKÁ !!!"

a když se ho alfacorpi zeptal, jak se dívá na fakt, že si každý tvoří vlastní realitu, tak odpověděl:

"Tohle teď prostě nějak neřešim. Pro mě je teď přitažlivější vnímat to, co se děje. Prostě to beru tak, že to co teď pro mě připraví ten supergenius, co programuje tuhle hru, je pro mě mnohem lepší,než bych si já mohl svoji nedokonalou myslí vysnít. Ano, samozřejmě přemýšlím o tom, jak vytvořím s někým harmonický pár a budem mít nádherné děti, ale nechávám tomu volnost, vím, že přijde to, čím si mám projít. Zdroj mi dá přesně to , co mi má dát. A čím víc budu něco chtít, tím víc akorát říkám, že nedůvěřuji zdroji. Je nádherné nic nechtít, prostě se vezete na vlně a je vám supr. Ve chvíli, kdy něco chcete, chcete si vytvářet vlastní realitu, tak vzniká napětí...

...když se opravdu odevzdáš tomu co je, dějí se úžasné věci. A je to lepší než říct, chci tohle a tohle a když to získáš, zjistíš, že zase tak supr to nebylo. Když nevíš , co přijde, je to mnohem lepší" je to na vlákně Osho, Balsekar

Balsekar:

„Dění ve vašem životě se vaším novým současným pochopením nijak nezmění. Ale od nynějška dochází k velké změně v tom, co se bude dít vám. Dosud jste předpokládal, že jednáte vy sám, a pokud jste měl úspěch, vyvolalo to ve vás hrdost a domýšlivost, a při nezdaru se objevily pocity viny, zahanbení a hněv. Když teď začnete chápat, že vaše jednání ve skutečnosti vaším jednáním není, že je to prostě dění, úspěch vám přinese radost, nepřinese ale hrdost a aroganci; a neúspěch může přinést pocit lítosti, nevyvolá ale žádnou frustraci, pocity viny nebo zahanbení – vždyť to nikdy nebyla vaše činnost; bylo to dění, nad kterým jste ve skutečnosti neměl žádnou moc. To je ten velký rozdíl: místo abyste s děním v životě zápasil, necháváte ho teď probíhat bez jakéhokoliv stresování.

Člověk zůstává bezpečně zakotvený v míru a harmonii a současně se přitom okamžik za okamžikem vyrovnává se situacemi, které přicházejí: nikdy se necítí nepříjemně se sebou samým, nikdy se ani na okamžik necítí nepříjemně s ostatními.

Být zakotvený v míru a harmonii, když neustále čelíme všemu, co před nás život staví, znamená: zůstávat v tichosti, zatím co Prvotní Energie působí skrze tělo; mentální a fyzické pohyby, které Ona vyvolává, se jen pozorují jako něco, co probíhá, a ne jako něco, co člověk sám nebo někdo jiný ´dělá´. Právě to je míněno slovy ´nechme život probíhat´."

Marta Jannsen:

"Žijíc v Bytí, nemám žádná přání, zájmy nebo naděje, já nepožaduji od života nic.
Bytí v Boží lásce a čistotě, která je důsledkem veškerých procesů, je tak naprosto naplňující, že toto pak přesahuje všechno, co si kdy člověk mohl přát."
Naposledy upravil Monika dne čtv 19. črc 2012 11:12:39, celkově upraveno 2
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1134
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Ramesh S. Balsekar - Jak žiju svůj život?

Příspěvekod Monika » čtv 19. črc 2012 10:54:54

"Byl jsem několikrát dotázán, jak trávím den. Záměr je zřejmý – návštěvníci chtějí vědět, jestli je jasný rozdíl mezi tím, jak žiju já a obvyklým způsobem života – například jak reaguji na situace, které se týkají potěšení a bolesti. Všechno co mohu říci je, že se můj život opravdu ničím neliší od života kohokoliv jiného. A tak mě napadlo, že bych mohl analyzovat svůj den a napsat, jak žiju svůj život během normálního dne.

1. Někdy se dívám na ulici a vidím, jak se něco děje – auto, které je parkováno, a je zde uvědomění, že dochází k spontánní reakci: práce dobře nebo špatně udělaná. Je zde jasné uvědomění, že se jedná o čistě spontánní reakci v organismu těla a mysli podle jeho naprogramování a ne o "mojí" reakci. K podobné věci dochází v případě něčeho viděného v televizním programu, například reklama – dobře nebo špatně udělaná: reakce v organismu těla a mysli a ne "moje" reakce.

2. Kdykoliv je chvíle (mezi dvěma událostmi) zjišťuji, že dělám jednu ze tří věcí: buď rychle chodím pro fyzické cvičení, nebo si lehnu a odpočívám, a nebo se ponořím do spontánní meditace. Nemám žádné preference. Když začnu chodit, nebo si lehnu do postele, Japa (Om Namah Shivaya) začne spontánně. Nezdá se, že by záleželo na tom, jestli se jedná o interval pěti nebo třiceti minut.

3. Zatímco procházím v životě denní rutinou, je hlouběji uvnitř velmi zřetelný pocit věčné "Přítomnosti", na jejímž pozadí život plyne a zahrnuje přirozené, biologické a spontánní reakce v organismu těla a mysli.

4. Zjistil jsem, že se postupně vyhýbám nadbytečným cestám a akcím – jak fyzickým tak mentálním a dávám přednost tomu zůstat jen tak bdělý. Postupně mě přestaly zajímat zbytečné řeči a společenská konverzace. Četl jsem stále méně a méně fikce, až jsem ji nakonec přestal číst úplně. A co je mnohem zajímavější, snění a přemýšlení o zvláštních věcech se ve mně už neodehrává. Když denní život nabízí něco k pasivnímu pozorování, dojde k němu. Jinak sedím, ležím, chodím ve stavu, který bych nazval pasivním ne-pozorováním. Mysl je úplně tichá a není zde nic k pasivnímu pozorování.

5. Zatímco pokračuji v pozorování určitých činností, které se staly věcí rutinního zvyku – například meditace a recitování určitých tradičních súter – ukazuje se velmi jasně, že tyto činnosti nejsou nadále zdrojem stresu, stejně tak jako vůbec nezáleží na tom zda nějaké náhodné okolnosti přeruší rutinu. To co bývalo nutkavou potřebou je nyní součástí denního dění, které je pouze pasivně pozorováno jako takové.

6. Ukazuje se velmi jasně, že požitek, který se odehrává v přítomném okamžiku je důkladně a úplně vychutnán – a sdílen s ostatními, kdykoliv je to možné, a že tento požitek nikdy nedává vyvstat strachu z bolesti, kterou může přinést příští okamžik. Také si je uvědomováno, více a více, že bolest přítomného okamžiku může být zdrojem nesmírného požitku díky úlevě, ke které dojde, když bolest skončí.
Člověka někdy napadne, zda negativní požitek úlevy od bolesti není stejně plně přijatelný jako každý pozitivní požitek.

7. Ukazuje se velmi jasně, že přijetí duality jako samotného základu projeveného světa – a jeho fungování, které známe jako "život" a "denní žití" – se stalo tak hluboké, že posuzování někoho jako dobrého nebo špatného, schopného nebo neschopného, zodpovědného nebo nezodpovědného, stěží vyvstává. A když někdy posuzovaní vyvstane, je jasně viděno jako spontánní, přirozená a biologická reakce v nástroji těla a mysli, a ne jako vlastní osobní reakce.

8. Pochopení, že to je ten samý neprojevený Zdroj, který se stal projeveným světem, se stalo tak hluboce zapuštěným ve vlastním bytí, že nedochází k žádnému konceptualizování o "Zdroji". Myšlení o nemyslitelném se neodehrává.

9. Totální, nepodmíněné přijetí ne-konatelství vyústilo v úplné ukončení všeho konceptualizování o termínech jako odpoutanost, odříkání a přijetí.

10. Příležitostné, náhlé uvědomění, že nepřítomnost konceptualizování a objektivizování je sama o sobě přirozeným stavem věčné Přítomnosti, sebou přináší emoci úplné pokory a nejhlubší vděčnost v onom okamžiku.

11. Nezměrné vědomí soucitu vyvstává vůči běžnému duchovnímu hledajícímu, který prochází velkým pocitem zmaru po letech sebe-disciplíny (Sadhany), s "únavou těla", "ochabnutím jazyka" a "utrápenou myslí", jak říká Janaka v Ashtavakra Gitě. Vypadá to, že nevidí nebo si neuvědomuje to, co je pro mě zřejmým faktem: vše, čím kdy vůbec můžeme BÝT, musí být nevyhnutelně Zdroj (nebo Vědomí nebo Prvotní Energie), který je vše, co zde je, a čím se jevíme být, nemůže být nic jiného, než projevený objekt, skrz který Prvotní Energie funguje.

12. S uvědoměním si, že žití je ve své esenci pouhou odezvou každého smyslu na kontakt s odpovídajícím objektem, bez jakékoliv opravdové možnosti volby, tu je současná zkušenost, že ve skutečnosti nežiju svůj život, ale život je požíván skrze mě, tak jak je prožíván skrz každý organismus těla a mysli.

13. Se zkušeností života prožívaného sebou samým skrze biliony organismů těla a mysli, se všechny spekulace o spoutanosti a osvobození zdají být tak naprosto zbytečné a bezpředmětné, jako spekulace o zrození a smrti.

14. Se zkušeností života prožívaného sebou samým, je ohromující, jak snadno každý problém sám sebe vyřeší, tím že dovolí každému dilematu dosáhnout spontánně svého přirozeného řešení. "Já" a "druhý" se ve skutečnosti ukáží být jenom odlišnými vjemy.

15. Zdá se, že jsem viděl krásu peněz pouze tehdy, když jsem měl dostatečné množství na to, abych z něho mohl slušnou část věnovat, a uvědomil si, že opravdové naplnění může přijít pouze z dávání.

16. S totálním přijetím ne-konatelství – vše je pouze dění a ne něčí konání – je moje zkušenost, že už se nedívám na druhou osobu jako na potenciální nebezpečí, a jestliže jsem zraněn, je to pouze proto, že to byl můj osud – podle Kosmického Zákona – být zraněn, a ten "druhý" (kdokoliv to je) byl pouhý nástroj, skrz který se to mělo stát.

17. Když byla moje žena v nemocnici, vážně nemocná, s jistotou a překvapujícím dopadem jsem si uvědomil něco, co jsem vždy věděl, ale ne opravdu hluboce ocenil: každý z nás přichází na svět a opouští ho v přesně stanovený čas. "Život" se nezdá být až tak "vzácný".

18. Před nějakým časem mi přišlo na mysl: "Vím, že život je jako sen nebo film, ale přijde v tom snu ke mně někdy Ramana Maharshi, který je pro mě samým ztělesněním světce, jako osobní zkušenost?" Skoro okamžitě to bylo následováno další myšlenkou: "Kdo se stará?". Bylo to docela zábavné.

19. Jestliže návštěvník je tak laskavý a přinese dárek, pokud je to Skotská whisky, nechávám ji pro své hosty; pokud je to sýr nebo čokoláda, putuje do lednice; pokud je to něco jiného, okamžitě vyvstane myšlenka: "Komu bych to mohl věnovat? Kdo by to opravdu ocenil?"

20. Moje žena a já jsme měli hezké manželství – přes šedesát let – a zde je důvod. Před mnoha lety jsme se rozhodli, že si moje žena bude dělat to, co se jí bude líbit a já budu dělat co se bude líbit jí. Je to vtip, ale ve skutečnosti fakt, všimli jsme si, že každý z nás dělá, skoro přirozeně to, co by chtěl udělat ten druhý.

21. Před nějakým časem mě zasáhla náhlá myšlenka s velkým dopadem: je úplně hloupé pro každého snažit se vypadat moudřejší něž je, hezčí než je, nebo lepší v jakémkoliv ohledu než opravdu je. Nikdo není perfektní v tomto světě; přijmutí je mnohem snadnější než pokrytectví, být přirozeným mnohem snadnější než předstírání.

22. Když se bavím o ne-konatelství s návštěvníkem , přicházím k jádru ne-konatelství: vaše otázka je: "Co mám dělat, aby moje intelektuální pochopení toho, že nikdo není konatelem, bylo absolutně úplné a jednoznačné?" Návštěvník horlivě souhlasí, že to je přesně ten problém. Opakuji otázku, někdy dvakrát a pak je skrytý humor situace náhle pochopen. Často mi to připomíná citát z Chuang-tzu: "Kde mohu najít člověka, který zapomněl slova? Rad bych si s ním promluvil."

23. Někdy jsem dotázán: "Rameshi, jak to, že v 86 letech, máš energii, entusiasmus a svěžest dítěte?" Když jsem si uvědomil upřímnost otázky, moje odpověď byla: možná to je proto, že jsem měl dost štěstí na to, abych byl schopný přijmout život tak jak se děje, a proto nejít proti proudu života.

24. Vzpomínám si na určité období, kdy jsem se velmi zlobil sám na sebe, protože to vypadalo, že nejsem schopný žít bez nálad. Potom vyvstala myšlenka, s hlubokým dopadem, že extáze a zloba, zbrklost a tvrdohlavost, slušnost a arogance vyvstávají odnikud, z prázdnoty; nemám s nimi co do činění, ať si jsou; tak to je; tak život plyne. Vzpomínám si, že jsem se cítil úplně otřesený, ale byl zde velký mír a pochopení, že k tomuto míru, k této prázdnotě může dojít pouze spontánně.

25. Co jsem pochopil z poměrně dlouhého života? Že život sám je nejistý, že události mají způsob, jak se sami uspořádat – někdy přijatelně, někdy ne, že překvapivě často, dávání vede k přijímání a pokora vede ke slávě, a to co člověk nakonec chce, je harmonický klid.

26. V určité době si bylo všimnuto, že zatím co požitek v danou chvíli byl určitě důkladně vychutnáván, nevyvstala žádná myšlenka o nedostatku tohoto požitku; že sociální a finanční postavení v danou chvíli bylo přijato bez jakéhokoliv srovnávání s ostatními; že autorita na jakémkoliv poli byla uplatněna s přirozenou jemností, bez jakékoliv myšlenky na kritiku nebo soutěžení od ostatních; že fyzické zdraví v okamžiku, bez strachu z budoucí nemoci, bylo přijato s vděčností; že ctnost jako taková, je přirozená událost a ne osobní dosažení.

27. Bylo jasně zaregistrováno, že jak aktivity probíhají během dne, se všemi svými obvyklými problémy a dilematy, neexistuje zde naprosto žádné fyzické napětí nebo mentální stres. Je tu stálé uvědomění odpočinku a relaxace.

28. Je velmi jasně zaregistrováno, že cokoliv se děje během denního života, zatím co se člověk zúčastní všech událostí aktivně, vůbec se nestará jestli událost pokračuje nebo náhle skončí, jestli jí bude nebo nebude v budoucnosti více či méně. Nakonec se člověk opravdu vůbec nestará o to, jestli tělo v příští minutě padne mrtvé.

29. Zjistil jsem, že se vyhýbám tomu dávat návrhy nebo rady pokud o ně nejsem přímo požádán. A i tehdy neočekávám že budou přijaty.

30. Takže, jak žiju svůj denní život? Odpověď, kterou nacházím, je: Když už jsem v každém uplynulém okamžiku udělal vše, co bylo nutné pro budoucnost, žiju nyní v přítomném okamžiku, bez toho, abych se trápil myšlenkami na budoucnost.

31. A co osobní povinnost a zodpovědnost? Toto je opravdový žolík v balíčku. S totálním přijmutím toho, že se nic nemůže stát aniž by to nebyla Boží Vůle, podle Kosmického Řádu, je otázka osobní povinnosti a zodpovědnosti stejně bezpředmětná, jako nohy na hadovi.

32. Nakonec, ve skutečném denním životě, jaký je můj pocit o tom, co jsem? Aby bylo možné zeptat se na otázku, či dát odpověď, musí zde být Vědomí. A v projeveném světě zde nutně musí být třírozměrný objekt. Následně, ve fungování projeveného světa – života jak ho známe – je ve mně stálý pocit, že jsem Vědomí, fungující skrz objekt, jako oddělená entita. Proto, nemohu spáchat hřích, nemohu udělat chybu. Všechno je přesně tak, jak to má být, tak jak to je.

Svoboda je to, co nastane, když odpadne onen arogantní a pošetilý pocit, že žijeme naše životy vlastní vůlí.

Může být šokující, že lidská bytost, která by měla být vytvořena "k obrazu božímu", je omezená na naprogramovaný počítač. Ale nezapomínejme, že lidská bytost je v podstatě objekt -druh objektu, který spolu s ostatními druhy objektů vytváří celé projevené bytí. A to, co působí skrze miliardy lidských počítačů, je Zdroj nebo Bůh nebo prvotní energie, která pomocí každého lidského počítače vytváří přesně ten výsledek nebo konání, které musí nastat podle vůle Boha (nebo Zdroje) nebo podle řekněme Kosmického řádu. Je to jako s elektřinou - je druhem základní energie a v každém elektrickém zařízení působí tak, že jednotlivé zařízení vykonává přesně tu činnost, pro niž bylo zkonstruováno.

Jak Zdroj (nebo Bůh) používá lidský počítač? Podle mého konceptu je vstupním datem myšlenka, která přichází z Vědomí, ze Zdroje, a mozek na tuto myšlenku reaguje. Výstupem tohoto procesu je reakce v lidském komplexu tělo–mysl. Výzkum dokazuje, že vstupní myšlenka se objevuje půl sekundy před reakcí ega. Z toho je jasné, že ego jedince nemá kontrolu nad vstupní myšlenkou a samozřejmě nemá kontrolu nad naprogramováním komplexu tělo-mysl. Jinými slovy ego tedy nemá kontrolu nad vstupní myšlenkou ani nad naprogramováním organismu, které ovlivňuje biologickou nebo mechanickou reakci na vstupní myšlenku. A přesto ego považuje tuto reakci za svůj čin! Myšlenka je jedním druhem vstupní informace, další vstupy odpovídají objektům příslušných smyslů - co je viděno, slyšeno, cítěno nebo chutnáno - nad čímž ego zase nemá kontrolu. Jinými slovy, děje se to, že mozek reaguje na vstupní informaci prostřednictvím komplexu tělo-mysl přesně tak, jak byl daný organismus naprogramován. Ani nad jedinou částí tohoto procesu nemá ego kontrolu, a přesto tento mechanický proces nazývá svým konáním.

Důležité je, že biologická nebo mechanická reakce v komplexu počítače tělo-mysl je úplně stejná, ať se jedná o obyčejného člověka nebo mudrce. Pokud je vstupní informace stejná a naprogramování podobné, výstupní reakce je také stejná. Když tyto dvě osoby uvidí nebo uslyší stejnou věc, výstup bude stejný, tj. hněv nebo pobavení, strach nebo lítost, cokoliv. Je velice pomýlené myslet si, že seberealizace nebo osvícení přináší tak obrovskou transformaci, že se mudrc stane dokonalou lidskou bytostí: bez hněvu, bez zklamání a beze strachu. Vyvstává otázka: pokud je reakce v naprogramovaném komplexu tělo-mysl více méně stejná, jaký je potom rozdíl mezi mudrcem a obyčejným člověkem? Odpověď je skrytá v tom, co se stane poté, kdy dojde k této prvotní reakci."
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1134
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Monika » čtv 19. črc 2012 10:57:40

Buddhovými slovy zní -

,Události se dějí, skutky jsou konány, ale není zde žádný individuální konatel jakéhokoliv činu'.

"Toto je osvícení.

Co pro mě toto osvícení udělá po zbytek mého života takového, že jsem to neměl předtím?

Buddha řekl: ,Osvícení znamená konec utrpení'.

Takže, konec utrpení je štěstí, které hledám. Konec utrpení ve vztahu k tomu, co říkal Buddha, je štěstí, které hledám. A které neexistuje v potěšení a bolesti, jež přináší život.

Takže, když jsem schopný přijmout úplně to, že nejsem konatel svých činů, potom celé břemeno pýchy za své dobré, úspěšné akce, větší břemeno studu a provinilosti za své akce, které byly neúspěšné a zranily ostatní a dokonce ještě větší břemeno nenávisti vůči druhým, kteří zranili mě - celé toto břemeno zmizí. Celé břemeno úzkosti a nenávisti zmizí. A zmizení tohoto břemene pro mě automaticky znamená moje štěstí, které jak jsem si uvědomil, je klidem mysli.

Takže k tomu jsem došel. Štěstí, které hledám, štěstí, které hledala a hledá každá lidská bytost, aniž by o tom věděla, je pouze klid mysli, štěstí díky klidu mysli, a potěšilo mě, když jsem se dozvěděl, že staré slovo v sanskrtu, tři tisíce, pět tisíc, bůhví kolik tisíc let staré, znamená přesně, do písmene to samé."

z promluv s Balsekarem :)
Uživatelský avatar
Monika
 
Příspěvky: 1134
Registrován: čtv 05. lis 2009 22:14:16
Poděkoval: 553
Poděkováno: 368-krát v 288 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Motýlek » čtv 19. črc 2012 19:46:48

díky za inspirace a myšlenky :)

faktem je, že jediným skutečným utrpením je lpění - na myšlenkách co by mělo být a není, na přáních - co by mělo být a není
obojí vede k vyosení ze stavu TADY A TEĎ, čili z přitomnosti.
hraju-li věčná a nekonečná duše hru jisté osoby vtělené do místa X a času Y na planetě Zemi, nemůžu se divit, že není v místě Z a čase Ž třeba na Venuši.

a pokud to pochopím a smířím se s tím, otvírá se cesta - úplně nová - po vlně synchronicit - tam, kde nevím, kde je cíl...

ještě jednou moc díky za inspirace!...
přijímám sebe sama
Uživatelský avatar
Motýlek
 
Příspěvky: 320
Registrován: ned 19. zář 2010 17:19:06
Poděkoval: 121
Poděkováno: 92-krát v 63 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Motýlek za tento příspěvek:
Jana

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod jamajsky.drap » pát 20. črc 2012 20:00:24

Monika píše:
jamajsky.drap píše:
... ale myslím, že důvod, proč tak málo lidí si vzpomene je ten, že to chce především hodně velkou odvahu. Ono Sebepoznání je v podstatě děsivá věc, nutí vás vysmát se všemu, čím jste byli, co znáte, čemu jste věřili. Vše co doteď mělo smysl je najednou pryč. Game Over. Takže většina lidí raději dál žije svým starým známým způsobem, remcá, ale není tam ta odvaha :)


taky si to myslím, zvláště v poslední době dostávám řadu příležitostí si to neustále uvědomovat ...

když tu byl na jaře Richard Lang a otevřel seminář s experimenty Bezhlavé cesty, které velmi jednoduchým a přímým způsobem přivádí k neverbálnímu poznání toho co jsme, tak dva lidé se po velmi krátké době zvedli a odešli :donknow:

kladu si otázku, jestli je vůbec v možnostech lidí, když chybí ta odvaha s tím něco dělat, jak se přinutit, nebo jak ten strach či případnou nechuť překonat ? a fakt nevím :donknow:

sám Richard k tomu říká, že je naprosto na místě cítit při těchto experimentech strach či závrať, že reakce na to bývají velmi různorodé, přesahuje to naprosto všechny představy co jsme si o sobě a o světě udělaly ... sám když pravdu poznal, tak byl zpočátku velmi rozloben, že přišel o svou hýčkanou romantickou identitu duchovního hledače :D


Citát A. Huxley: "Až lidé jednou zjistí pravdu, zešílí z ní...."

Myslim, že je v tom kus pravdy, že ten závoj nevědomosti je taková ochrana před tím, co by mnozí nemuseli unést. Když vemu osobní zkušenost - některé zážitky - tak v tom není nějaká harmonie, klid a mír, ale je to kolikrát dost ostré až nelítostné. Např. zážitek věčnosti - z toho by opravdu jeden zešílel. Když procítíte, že tohle nikdy neskončí, že tu budete nekonečně dlouho, že to pořád budete vy, sami se sebou. Je to hrůzné i krásné zaroveň :)
Uživatelský avatar
jamajsky.drap
 
Příspěvky: 205
Registrován: pon 16. lis 2009 14:16:35
Poděkoval: 149
Poděkováno: 114-krát v 68 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Martin » ned 22. črc 2012 21:31:56

jamajsky.drap píše:Citát A. Huxley: "Až lidé jednou zjistí pravdu, zešílí z ní...."

Myslim, že je v tom kus pravdy, že ten závoj nevědomosti je taková ochrana před tím, co by mnozí nemuseli unést. Když vemu osobní zkušenost - některé zážitky - tak v tom není nějaká harmonie, klid a mír, ale je to kolikrát dost ostré až nelítostné. Např. zážitek věčnosti - z toho by opravdu jeden zešílel. Když procítíte, že tohle nikdy neskončí, že tu budete nekonečně dlouho, že to pořád budete vy, sami se sebou. Je to hrůzné i krásné zaroveň :)

Bolo mi dovolené na chvýľu vidieť za oponu :) Nebolo to na zbláznenie :D
Uživatelský avatar
Martin
 
Příspěvky: 35
Registrován: pát 25. čer 2010 9:38:31
Poděkoval: 26
Poděkováno: 29-krát v 16 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod jamajsky.drap » pon 23. črc 2012 10:10:26

Martin píše:
jamajsky.drap píše:Citát A. Huxley: "Až lidé jednou zjistí pravdu, zešílí z ní...."

Myslim, že je v tom kus pravdy, že ten závoj nevědomosti je taková ochrana před tím, co by mnozí nemuseli unést. Když vemu osobní zkušenost - některé zážitky - tak v tom není nějaká harmonie, klid a mír, ale je to kolikrát dost ostré až nelítostné. Např. zážitek věčnosti - z toho by opravdu jeden zešílel. Když procítíte, že tohle nikdy neskončí, že tu budete nekonečně dlouho, že to pořád budete vy, sami se sebou. Je to hrůzné i krásné zaroveň :)

Bolo mi dovolené na chvýľu vidieť za oponu :) Nebolo to na zbláznenie :D


Tak určitě ty zážitky jsou různé. Bytí v sobě zahrnuje VŠE, někdy z toho běhá mráz po zádech, ale hlavně to chce, nebát se toho :)
Uživatelský avatar
jamajsky.drap
 
Příspěvky: 205
Registrován: pon 16. lis 2009 14:16:35
Poděkoval: 149
Poděkováno: 114-krát v 68 příspěvcích

Re: O Bohu, který si chtěl hrát

Příspěvekod Martin108 » sob 11. srp 2012 12:06:51

jamajsky.drap píše:
Martin píše:
jamajsky.drap píše:Citát A. Huxley: "Až lidé jednou zjistí pravdu, zešílí z ní...."

Myslim, že je v tom kus pravdy, že ten závoj nevědomosti je taková ochrana před tím, co by mnozí nemuseli unést. Když vemu osobní zkušenost - některé zážitky - tak v tom není nějaká harmonie, klid a mír, ale je to kolikrát dost ostré až nelítostné. Např. zážitek věčnosti - z toho by opravdu jeden zešílel. Když procítíte, že tohle nikdy neskončí, že tu budete nekonečně dlouho, že to pořád budete vy, sami se sebou. Je to hrůzné i krásné zaroveň :)

Bolo mi dovolené na chvýľu vidieť za oponu :) Nebolo to na zbláznenie :D


Tak určitě ty zážitky jsou různé. Bytí v sobě zahrnuje VŠE, někdy z toho běhá mráz po zádech, ale hlavně to chce, nebát se toho :)


Na mě z toho v prvním okamžiku padla deprese. Říkal jsem si: "Co tady pořád budu dělat? Vždyť budu už po pár tisících let umírat nudou a nikdy to nebude mít konce... Ale pomalu jsem tomu postupem času začal přicházet na chuť. Myslím, že i ten strach z nekonečna je prostě návyk spojený s dlouhodobým prožíváním skrze tělesnost.
OM MANI PEME HUNG
Uživatelský avatar
Martin108
 
Příspěvky: 17
Registrován: pát 22. dub 2011 17:49:25
Poděkoval: 12
Poděkováno: 6-krát v 6 příspěvcích


Zpět na Inspirativní pohádky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků