Trobe: Ego = naše reakce na vnitřní zranitelnost

Trobe: Ego = naše reakce na vnitřní zranitelnost

Příspěvekod Lída » pát 20. srp 2010 15:20:02

Představte si, že stojíte uprostřed velkého kruhu, ve kterém jsou další dva kruhy. Vnější kruh, prostřední kruh a vnitřní jádro. To je energie, kterou vyzařujete. Vnější kruh se nazývá ochranná vrstva. Druhý kruh je vrstva zraněné citlivosti, prostor, kde zažíváme strach a stud. A konečně vnitřní kruh je jádro našeho bytí, sídlo naší podstaty, prostor, ve kterém plyneme s existencí. Tam žijeme v hlubokém uvolnění, oceňujeme svoje nadání a svou jedinečnost, a už necítíme potřebu bojovat. Naše cesta vede ke znovunalezení naší podstaty, k rozvinutí hlubokého soucítění, k pochopení našich zranění a způsobů ochrany. Teď se na jednotlivé vrstvy podívejme podrobněji.


Střed – naše podstata a jádro bytí

Jsme-li ve svém středu, cítíme jednotu sami se sebou, s životem a s Existencí. Cítíme lásku, důvěru, živost, radost, nevinnost, nadšení, klid a uvolnění. Je to prostor dobře známý v duchovních tradicích, v nichž se vyučuje meditaci jako cestě k proměně. Je to prostor pro přijetí života, pro soucit, odpoutání, důvěru a bytí bez úsilí. Jsme-li ve svém středu, ve vnitřním prostoru, plynou odtud naše životní energie a vitalita přirozeně a spontánně a vyjadřují se tvořivostí, sexualitou, hlubokými emocemi, schopností se prosadit, tancem, hravostí, sportem nebo jiným způsobem, při kterém dochází k pohybu energie.

Když přicházíme na tento svět, jsme ve svém středu. Rodíme se ve stavu čisté nevinnosti a důvěry, přirozeně milující a živoucí. Nemáme žádnou ochranu, protože jsme ještě neměli potřebu si nějakou vytvořit – jsme nazí a naprosto zranitelní. Nemáme žádnou identitu, jméno nebo adresu, prostě jen jsme. Tuto nedotčenou nevinnost a důvěru ale ztrácíme skrze nejrůznější druhy traumat, a tak se začínají vytvářet ony druhé dvě vrstvy. Ale v této ztrátě je ukrytá výzva, abychom nevědomou nevinnost a důvěru nahradili vědomou nevinností a důvěrou. Smutné je to jen tehdy, když už je znovu nenajdeme.

Většina z nás občas zažívá chvíle, ve kterých se znovu spojuje s tímto středem. Může to být při meditaci, kdy cítíme okamžiky jednoty, klidu a hlubokého uvolnění, může to být při milování, kdy zažijeme hluboké rozpuštění a jednotu nejen s partnerem, se kterým se milujeme, ale se životem samým. Tento živoucí prostor, kdy jsme ve svém středu a plyneme, můžeme také pocítit, když tvoříme, praktikujeme bojová umění, tančíme, cvičíme atletiku (trénovaní atleti to nazývají „zónou“), nebo dokonce v období intenzivního žalu, kdy jsme hluboce v sobě. To ale obvykle bývají jen rychlé záblesky. Proces návratu do středu, kdy střed se skutečně stává domovem a důvěrně známým příbytkem, vyžaduje, abychom se nejdřív seznámili s druhými dvěma vrstvami a naučili se je do svého života začlenit.


Prostřední vrstva – naše zraněná citlivost

Když jsme byli dětmi, zažila většina z nás nějaké trauma, ať už šlo o odmítnutí, potlačení naší životní energie, necitlivost, chlad, napět, nebo zneužití, o srovnávání, nátlak, kritiku nebo posuzování. Největším ublížením ale je, že namísto aby se nám dostalo podpory a mohli jsme rozvinout svůj skutečný potenciál, jsme podmiňováni, abychom se stali tím, co od nás druzí (rodiče, učitelé, společnost jako celek) očekávají a kým nás chtějí mít. Tím se naše nevinnost, živost, důvěra a schopnost milovat začínají ztrácet. Nevinnost se promění v podezírání, důvěra v nedůvěru, spontaneita se změní ve zhroucení, v pochybování o sobě samém, živost se změní v depresi a v nedostatek energie, přirozená schopnost prosadit se se změní v útočnost nebo v neschopnost se bránit, nadšení se změní v obavy, plynutí se změní v tlak. Seznam by mohl pokračovat. Jsme zranění.

Ke zraňování dochází v různých obdobích našeho života, od prenatálu až do této chvíle. Každý z nás je zraňován jiným způsobem a liší se i intenzita zranění. A přirozeně – na každého to má jiný dopad. Důležité je ale pochopit, že se to děje nám všem. Málokdo z nás má takové vnitřní zdroje (za svůj život jsem poznal jen jednoho člověka, který tímto procesem neprošel), aby se jako dítě mohl účinně bránit zneužívání, necitlivosti a negativnímu formování, a přitom si zachovat silný pocit sama sebe a svého středu.

Citlivost je ve svém přirozeném stavu jemná, přijímající, neohraničená a blažená. Ale jestliže jsme zraněni a nemáme vnitřní a vnější důvěru, citlivost se smísí se strachem, osaměním a studem. Tato prostřední vrstva se stane místem strachu, izolace a studu. Během věků se společnosti a náboženství úspěšně podařilo zašlapat individualitu do konformity, potlačit v člověku divokost, sexualitu a autentičnost. Stalo se to, protože pro ty, kdo chtějí mít nad dítětem moc, je individualita ohrožující a vzbuzuje v nich silný strach. V dítěti jsou pak vyvolávány pocity strachu a viny, aby byla potlačena jeho životní energie. Dítě potom zapomíná, kým ve skutečnosti je. Naši rodiče, učitelé a náboženští vůdci (každý máme svůj vlastní příběh) se nevědomě stali nástroji tohoto potlačování. Jak by také ne? I oni byli jeho bezmocnými nástroji.

Kdybychom se nechovali tak, jak od nás očekávali, a nestali se tím, kým nás donutili být, zůstali bychom naprosto odpojeni od zdroje lásky a přijetí. Když se jako dítě nepodrobíme, čelíme trestu, zneužití, izolaci, odmítnutí, nebo dokonce pocitům naprosté zkázy. Naši opatrovníci a učitelé nám vnutili hodnoty sebepopírání. Udělali to ve víře, že pro nás dělají to nejlepší, protože i oni sami byli formováni společností a kulturou. A my jsme se tak – v dětské nevinnosti a otevřenosti – vzdali spontánní živosti a divokosti, jen aby se nám dostalo lásky a uznání. Každý z nás zpracoval tento přímý útok na sebe sama po svém a každý si našel svůj vlastní způsob, jak se s tím vypořádat. (Tyto naše strategie spadají do vrstvy ochrany – třetí, vnější vrstvy.)

Ale ať už naše strategie, pomocí kterých jsme se snažili přežít, byly jakékoli, naše citlivost je teď zahalené hávem studu a šoku. A s tímto pocitem studu a šoku jde ruku v ruce silný pocit zrady, ublížení, zlosti, bezmoci a zoufalství. Jsou to bolest a zlost z toho, že nás zneužili, zanedbali, nepřijali, neviděli, nenaslouchali nám, neocenili nás, nechápali nás, vyvíjeli na nás tlak, abychom podávali výkon, podrobili se, potlačili svoji živost a sexualitu. Tuto zlost a ublížení držíme ve střední vrstvě, přímo pod vrstvou studu a šoku. Jestliže prozkoumáme prostřední úroveň, setká se většina z nás nejdřív se studem a šokem. Ale při hlubším zkoumání se setkáme i s hlubokými pocity zlosti, prázdnoty, smutku, osamění a neschopnosti vnímat sebe sama.


Třetí vrstva – vrstva ochrany

Příběh ještě nekončí. V procesu svého vývoje zakrýváme prostřední vrstvu zraněné citlivosti a své bytostné jádro třetí vrstvou, vrstvou ochrany. Tuto vrstvu přirozeně budujeme, abychom chránili svou zraněnou citlivost. Je to štít, kterým se chráníme před zraňujícími energiemi a který nám pomáhá mít alespoň nějakou kontrolu nad svým – často chaotickým – životem. Touto ochranou se snažíme zabránit střetu s přílišnou bolestí a strachem. Děláme to mnoha způsoby – potlačujeme svou životní energii a své zkušenosti, a tak zůstáváme chráněni, nebo se rozptylujeme nějakou návykovou činností, ať už jde o návykové látky, nebo o způsob chování – bojujeme, pochlebujeme, odtahujeme se, rozumujeme, svádíme, snažíme se být pořád zaneprázdnění, a tak dále. Identita a chování některých z nás se prostě jen prolnuly s tím, co po nás bylo požadováno, a tak se nám podařilo relativně dobře zvládnout zadané úkoly (přizpůsobení). Jiní z nás se naopak vzpouzeli, ale pravděpodobně si dodnes nesou pocity hlubokého odcizení, zlosti a odpojení (vzpoura). Někdo jiný zase nedokázal splnit očekávání, která na něj byla kladena, a pod tím tlakem se zhroutil nebo stáhl (odpojení). Sám sebe nejvíce vnímám jako „přizpůsobovače“, ale mám hodně i z „rebela“ a často se i „odpojuji“.

Nejčastěji se před zraněním chráníme tak, že přijmeme nějakou roli a vytvoříme si obraz o sobě samém. Vytváříme si nejrůznější role, za které se pak schováváme – můžeme být mocní, nebo jsme v roli oběti, můžeme být tím, kdo je sexy, nebo tím, kdo je starostlivý, jsme „nejlepší“ nebo „nejhorší“, jsme zábavní, duchovní, okouzlující, nebo sportovně nadaní. Schovat se můžeme za všechno, co posiluje naše ego. Já jsem používal roli absolventa Harvardu, hipíka, rebela, lékaře, hodného hocha, duchovního hledače, psychiatra, terapeuta a tenisty. Neumíme si představit, že bychom měli vstupovat do vztahů s lidmi bez nějaké masky – bez vlastního image, na které se můžeme spolehnout. Bez něho se cítíme extrémně zranitelní. Náš strach a stud by potom mohly být odhaleny, protože by ztratily svou ochranu…

Ochranná vrstva není negativní prostor. Její úskalí ale spočívá v tom, že je nevědomá. Když jsme byli dětmi, museli jsme si najít způsob, jak se chránit. Většina z nás si proto vybudovala svůj vlastní, jedinečný způsob obrany. Bez ní bychom nevyvázli duševně zdraví. Problém je ale v tom, že jsme se s touto obranou natolik ztotožnili a připoutali se k ní, že v ní žijeme zcela nevědomě dál. Je to silný, nevědomý návyk, do kterého nemůžeme podle potřeby vstoupit a zase z něj vystoupit. Tuto obranu jsme si vytvořili ve velmi raném věku, a její kořeny jsou tudíž hluboké a nevědomé. A teď k sobě nepouštíme vůbec žádnou energii, takže zůstáváme v izolaci a strádáme. Chceme se chránit před strachem, ale omezujeme tím svůj vlastní život, trpí tím naše životní energie a snižuje se naše schopnost prožívat radost. Náš ochranný štít brání proudění životní energie, odpojil nás od pocitů a naše tvořivá, životodárná energie nemůže volně plynout. Potom si vytvoříme systém rigidních přesvědčení a hájíme svou potřebu se chránit.


Ochrana vyvolává další ochranu

Ke konfliktům, které máme s ostatními, dochází většinou tehdy, když na sebe narazí dvě ochranné vrstvy. Často se cítíme odmítnuti, protože ke druhému přistupujeme, chráníce se svojí ochranou vrstvou, místo abychom ukázali svou citlivost. Ale nejsme si toho vědomi. Možná přicházíme s představou, že jsme otevření a přístupní, ale ve skutečnosti jsme uzavřeni ve své ochraně a čekáme, až se otevře ten druhý, a my se budeme moci cítit v bezpečí. Potom, když nedostaneme, co chceme, jsme rozhořčeni.

Velmi často se stává, že jsme zmateni z toho, jak na sebe s druhými lidmi vzájemně působíme – všichni se skrýváme pod vrstvou ochrany a nevíme, jak z toho ven. Snažíme se vyřešit problémy, ale často je potřeba si jenom přiznat, v jakém stavu vědomí se nacházíme. Dokud se snažíme něco změnit na druhém člověku nebo ho nějak ovlivnit, setrváváme ve své ochraně. Sem mohou patřit chvíle, kdy máme nějaká očekávání, kdy chceme druhému ublížit, kdy se ho snažíme ovládat, soudit, manipulovat nebo jakkoliv změnit. Kdykoli přistupujeme k někomu s touto energií, napadáme ho. A útok může vyvolat jedině protiútok, nebo že se druhý stáhne.

Rozpoznat své obranné strategie není vůbec snadné. Máme sklon je hájit. Pokud na sobě nepracujeme, věříme tomu, že chceme-li přežít, musíme se chránit, a jinou realitu si neumíme představit. Ovšem cena, kterou platíme za to, že žijeme takto chráněni, aniž bychom si to uvědomovali, je vysoká. Náš život a energie jsou omezené. Naše srdce zůstává zavřené a my se cítíme izolovaně, protože tato ochrana ostatní odrazuje. Očekáváme, že se lidé a svět budou chovat tak, abychom se cítili v bezpečí, a pokud se to neděje, upadáme do stavu rezignace nebo zlosti. Jsme-li konfrontováni s imaginární nebo skutečnou hrozbou, tlakem, kritikou nebo posuzováním, reagujeme automaticky, ze zvyku a nevědomě. Když jsme neprozkoumali svou vrstvu zraněné citlivosti, zůstáváme v ochranné vrstvě. Obvykle jsme pak odpojeni a jsme jen těžko schopni sami sebe vnímat. Jsme buďto citově uzavření, nebo hysteričtí. Bojíme se otevřít, protože nechceme cítit bolest nebo strach.


Návrat domů

Vyléčit se můžeme tak, že začneme vnímat svou zranitelnost a potřebu chránit se, a to s jemnou, milující bdělostí. Skutečná vnitřní změna nastane, jakmile začneme vnímat svou potřebu se bránit, aniž bychom se za to odsuzovali, snažili se jí zbavit nebo to změnit. Namísto toho vnímáme, kdy naše potřeba ochrany přichází, jak ji prožíváme a co ji spustilo. Obrana se tak začne pomalu rozpouštět. Podobně přestaneme-li popírat, že cítíme stud a strach, podíváme-li se na ně zpříma a dopřejeme-li si čas, abychom je procítili, začne skrze ně prosvítat jádro našeho bytí. Když prozkoumáme, uznáme a procítíme stud i šok prostřední vrstvy a hluboce se do těch přicházejících pocitů ponoříme, začneme se znovu spojovat se svou krásou, silou, jedinečností i vlastní cenou. A čím méně jsme obtěžkáni vinou a strachem z trestu, z odmítnutí a nesouhlasu, tím víc si můžeme při prosazování své vitální energie dovolit riskovat.

Podstata léčení, které budu v této knize podrobně zkoumat, spočívá v tom, že si dovolíme být naprosto přítomní vůči čemukoli, co vyvstane v jednotlivém okamžiku, a budeme to vnímat jako energii v těle, která se bud'pohybuje, nebo je zamrzlá.

Když si všimneme, že se nacházíme ve vnější vrstvě – ve své ochraně, – dovolíme si být v této energii s jemností a pochopením a vnímáme ji jako určitý jev. Když se ocitneme v prostřední vrstvě – ve své zraněnosti, uděláme totéž. Dovolíme si ji procítit jako energii. Naším problémem není zraněnost. Problémy vyvstanou, když s ní nejsme v kontaktu a nedostává se nám nástrojů a podpory k tomu, abychom ji zpracovali. Stud, strach a šok nejsou prokletím, jsou to rituály na naší cestě. Jestliže jsme s touto částí sebe sama nepracovali, máme tendenci se odpojovat od svého srdce. Pokud prožijeme strach a bolest, které máme ve své prostřední vrstvě, zjemní nás to. Naše energie zjemní a naše duše se prohloubí. Otevře se nám široký vnitřní prostor, ve kterém najdeme pochopení pro strach, bolest a pocity, které má každý a které jsou integrální součástí života. Tím, že strach, bolest, nepříjemné pocity, zklamání a dokonce i tragédie přijmeme, místo abychom s nimi bojovali, otevřou se nám dveře do podstaty našeho bytí.


Důvěrný vztah k sobě samému

Použijeme-li tuto mapu jako svého průvodce, uvidíme a pocítíme, odkud přichází v každém daném okamžiku naše vědomí. Můžeme se nacházet v hladině ochrany, studu a strachu, nebo esence, záleží na okolnostech našeho každodenního života. Klíčové je naučit se pozorovat tyto rozličné stavy s určitým odstupem. V meditaci se to nazývá „být svědkem“ – jen pozorujeme, co přichází do vědomí, od jednoho okamžiku k dalšímu, aniž bychom to posuzovali nebo chtěli cokoli měnit. Životní události spouštějí reakce uvnitř nás. Možná se začneme chránit, možná pocítíme stud a strach, anebo radost, lásku, vzrušení a blaženost. Pokud zůstaneme svědky, můžeme si dovolit stát se bdělými, když se setkáme s něčím, co spustí tyto naše pocity; můžeme vnímat pocity v těle a povšimnout si myšlenek, které přicházejí. Být svědkem nám umožní důvěrněji se sblížit se světem svého nitra.

A teď, když máme v mysli tento přehled, můžeme vyrazit vpřed na cestu léčení.



Z knihy Krishnananda Trobe, Amana Trobe: Probouzení zranitelnosti
vydala Maitrea
Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 614
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 146
Poděkováno: 439-krát v 261 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli Lída za tento příspěvek:
Radek

Re: Ego = naše reakce na vnitřní zranitelnost

Příspěvekod LuKas » pát 20. srp 2010 18:29:29

:happy:
Naposledy upravil LuKas dne ned 07. lis 2010 17:54:55, celkově upraveno 1
Uživatelský avatar
LuKas
 
Poděkoval: 0
Poděkováno: 27-krát v 22 příspěvcích

Následující uživatelé by rádi poděkovali uživateli LuKas za tento příspěvek:
Radek

Re: Ego = naše reakce na vnitřní zranitelnost

Příspěvekod Lída » pát 20. srp 2010 21:23:15

Uživatelský avatar
Lída
 
Příspěvky: 614
Registrován: ned 26. říj 2008 10:23:26
Poděkoval: 146
Poděkováno: 439-krát v 261 příspěvcích


Zpět na Inspirativní osobnosti

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník