Od zbožštění Boha ke zbožštění Já

[Nic]

Prostě se se přešlo od zbožštění Boha ke zbožštění Já.

Tuček, Šlajs, stejné chyby, stejné známky

Je v tom drobátko cítit obava z pýchy ega, které by se chtělo prohlásit za stvořitele vesmíru.

Jenže

Když malé dítě rozbalí dárek, který mu vyrazí dech, vykřikne: "To je Boží!" V tu chvíli nepoužívá odborný teologický výraz. Vyjadřuje tím úžas, kdy se jeho malé "já" na vteřinu zastavilo a ono pocítilo dotek něčeho, co ho nekonečně přesahuje, a přesto je mu to důvěrně blízké.

Pokud mluvíme o zbožštění ega (toho uzlíčku vzpomínek, názorů a strachů), pak je kritika namístě. To by byla jen další past mysli. Ale Já = Átman, o kterém mluví Ramana Maharši nebo manželé Tomášovi, není nic osobního. Není to "moje" Já versus "tvoje" Já.

Ramana často říkal: "Bůh, Mistr a Já jsou jedno." Znamená to, že to, co pociťujeme jako svou nejvnitřnější existenci – ten obyčejný pocit "Já jsem" – není nic jiného než přítomnost Boží v nás. Přejít od uctívání Boha k rozpoznání Já neznamená svrhnout Boha z trůnu, ale konečně přestat hledat dárce někde mimo a rozpoznat ho v samotném zdroji svého vědomí.

I ten, kdo se této myšlence brání nebo se jí vysmívá, je tím samým "Božím" vědomím. Salmo, Honzam, Trini, Zdeněk, Miroslav, Eva, Paradoxy, Pedrito, Jaruš, Vostálpetr... každý je paprskem toho samého slunce. Rozdíl je jen v tom, na co se zrovna díváme.

Pokud se díváme na paprsek, vidíme oddělenost, hádky a hrdinství.

Pokud se podíváme po paprsku zpět, najdeme Zdroj.

Říci, že "všechno je Já", neznamená, že svět patří mně. Znamená to, že já patřím všemu. Je to rozpuštění iluze "já versus ti druzí". V tomhle rozpoznání mizí pýcha i strach, protože už není nikdo, kdo by se povyšoval, a nikdo, kdo by mohl být ohrožen.

Je to skutečně "Boží" hra - lila - mája.... Bůh se v nás na chvíli zapomněl, aby se mohl skrz naše uvědomění znovu radostně najít.

A jestli se někdo zrovna jeví jako nepřijatelný a ani trochu Boží, i tak je to Bůh, jen je tady zrovna mizerná inkarnace, která nám to neumožňuje poznat.

[Salmo1cz]

Ježíšmarjá
My přece neříkáme že ten či onen je nebo není v podstatě boží.
My jenom říkáme odkud se to různění bere, ale hlavně co se s tím dá dělat.
Falešná představa světa je jeden z důvodů natlučení nosu.
Dráždit hada bosou nohou není dobrý nápad i když je vše boží podstaty.
A to je celé, žádné složitosti.

[Nic]

Ježíšmarjá
My přece neříkáme že ten či onen je nebo není v podstatě boží.
My jenom říkáme odkud se to různění bere, ale hlavně co se s tím dá dělat.
Falešná představa světa je jeden z důvodů natlučení nosu.
Dráždit hada bosou nohou není dobrý nápad i když je vše boží podstaty.
A to je celé, žádné složitosti.

Salmo, díky. Je skvělé, že to "boží" berete v potaz. Můžeme se na do mrknout detailněji. Povrchně skrz smyslové vnímání a mysl vidíme realitu jako formy se jmény - vlastnostmi - jako různost. Díváme se jako vlna na hladině oceánu na jiné vlny s možností si "natlouct nos". Při hluboké meditaci, čisté džňáně, bhakti, sebedotazování, prostě jakékoliv duchovní cestě, je překračována mysl, opouštíme představy minulosti, strachy z budoucnosti, smyslové vjemy, a zůstává hluboké uvědomění přesahující mysl. Je to jako když se noříme do hlubin oceánu - do ticha, klidu míru a díváme se na realitu odtud. Tady je dokonalý svět Probuzených, je tady uvědomění podstaty všeho. Všechno je voda, všechno je ve své podstatě Já, všechno je ve skutečnosti Já. Jakákoliv cizost je nesmyslná. Vlny vznikají a mizí, formy se mění, ale to, co je Já, zůstává stejné. Nemá šanci si natlouct nos. Ať se děje cokoliv, nic se ve své podstatě neděje. Je to tak?

[Salmo1cz]

Ježíšmarjá
V absolutní rovině ano.
My ale nežijeme život v absolutní rovině.
Proto má mnich odhalenou hruď a za zády vrchovatý pytel moudrosti.
Jste slepý nebo co jste zač?

[Nic]

Ježíšmarjá
V absolutní rovině ano.
My ale nežijeme život v absolutní rovině.
Proto má mnich odhalenou hruď a za zády vrchovatý pytel moudrosti.
Jste slepý nebo co jste zač?

Vůbec nejsem slepá, Salmo, naopak – vidím obojí najednou. Ten "pytel moudrosti" na zádech je v relativním světě nezbytný, abychom nezakopli nebo nedráždili hada bosou nohou. V tom se shodneme.

Pointa je v tom, že ty dvě roviny – absolutní a relativní – nejsou dvě oddělené krabice. Jde o rozpoznání, že to neměnné je podstatou i toho nejmenšího pohybu v relativním světě. Podobně jako zlato zůstává zlatem, ať je z něj prstýnek, nebo náramek.

Když říkám, že se "ve skutečnosti nic neděje", neříkám tím "skočte pod auto". Říkám, že ten, kdo auto vidí, i to auto samotné, jsou projevem jednoho Bytí. Pokud je tohle poznání živé, pak se i ten "natlučený nos" prožívá jinak – v tichu a bez vnitřního odporu. Jako Nisargadatta, který měl rakovinu, trpěl bolestí, a přesto říkal, že je šťastný, protože se s tou tělesnou formou neztotožňoval.

Není to o slepotě k formám, ale o jejich plném prožití bez iluze oddělenosti. Vidíte v tom ten průnik, nebo vám to stále připadá jen jako intelektuální hra?