armin píše:
No vidíš, tady ti to Nisargadatta říká přesně a stejně jako ti to léta píší ostatní. To není posuzování lidí, ale toho, co píšeš a toho, co tě k tomu vede.
Právě ten tvůj blažený pocit, že víš jak to je, nazýváš láskou, která je vším. Není tomu tak. Ten tvůj pocit je pouze blažený pocit naplněné pýchy - že víš, jak to je, že seš správně, že je to v souladu s tím, o čem píší Mistři.
Přitom slova Mistrů evidentně nechápeš, utvořila jsi si z nich akorát takového názorového kočkopsa, podobně jako to dělá AI.
Miroslave, právě používáš Nisargadattův citát přesně jako představu intelektuálního vlastnictví, před kterou Nisargadatta varoval. Píšeš, že "víš" jak to má někdo druhý, jenže to, k čemu všechny ty Nisargadattovy hovory vedou, je právě uvědomění jednoty Bytí - blaženosti, bez čehokoliv druhého. V okamžiku, kdy jeho slova nejsou intelektuální záležitost, tak o blaženosti, která je vším, co je, nepochybuješ.
Blaženost - Ananda, o které mluví Mistři a o které mluvím, protože mohu z vlastního poznání potvrdit, že JE skutečností, není emocí osoby. Není to odměna za to, že "mám pravdu". Je to přirozený stav, když se ztratí ten, kdo by chtěl něco vlastnit nebo někoho posuzovat.
Pokud v mých slovech vidíš "kočkopsa" nebo pýchu, vidíš jen svou vlastní představu o mně. Skutečnost je ale jednodušší: když zmizí připoutanost k myšlenkám, nezůstane prázdnota, ale tichá radost ze samotné existence. Ta radost nepatří mně, ona JE podstatou nás všech – i Tebe.
Nisargadatta neshazoval lidi, aby je ponížil, ale aby jim pomohl odložit to, čím nejsou. Pokud cítíš potřebu posuzovat blaženost, kterou někdo poznává, jako "osobní záležitost", jen tím potvrzuješ, že pořád ještě nepoznáváš ticho neosobního Bytí. A v tom tichu není žádné "já vím, jak to má druhý", je to jen Bytí, které je láskou.
A můžeš se sám sebe zeptat: "To, co teď vnímám jako skutečnost, je to láska?
Mluví ze mě láska, která se poznává ve všem, co je? Nebo ze mě mluví ego, které posuzuje osobu?"
