Abraham: O zvířatech

[watta]

ale pokud jde o volbu Být, tak o té opravdu velice silně pochybuji

[Lída]

píšeš, lído, že znáš samé misantropy

nee , píšu, že pár jich znám, to je dost rozdíl, ne?

Naštěstí lidi kolem mě takoví nejsou a ani já k nim nepatřím

[Lída]

A to si vybral dobrovolně, protože chtěl expandovat?

Zvláštní...

Na těchhle stránkách se pořád znovu objevuje, že se rodíme, abychom expandovali, abychom si to tu užívali. Z toho logicky vyplývá, že je to dobrovolné. Jako když člověk vyrazí do kina, aby si to tam užíval.

Jestli je to ovšem tak, že se nerodíme dobrovolně, jak píšeš, watto, pak je jasné, že někteří při tom nedobrovolném vstupu do pozemské existence se necítí právě nejlíp, o chuti užívat si to tu ani nemluvě (asi jako když nás k zubaři dožene nutnost, taky tam nejdeme, abychom si to užívali.)

Proto taky se může stát, že někteří se po celý život nedostanou k optimistickému užívání si toho, co je.

[watta]

píšeš, lído, že znáš samé misantropy

nee , píšu, že pár jich znám, to je dost rozdíl, ne?

Naštěstí lidi kolem mě takoví nejsou a ani já k nim nepatřím

ale já nepíšu o tom, kolik jich znáš, ale že jsou to misantropové...
to je ten rozdíl...

kolik takových každý známe, je teď pro diskuzi irelevantní

[watta]

A to si vybral dobrovolně, protože chtěl expandovat?

Zvláštní...

Na těchhle stránkách se pořád znovu objevuje, že se rodíme, abychom expandovali, abychom si to tu užívali. Z toho logicky vyplývá, že je to dobrovolné. Jako když člověk vyrazí do kina, aby si to tam užíval.

Jestli je to ovšem tak, že se nerodíme dobrovolně, jak píšeš, watto, pak je jasné, že někteří při tom nedobrovolném vstupu do pozemské existence se necítí právě nejlíp, o chuti užívat si to tu ani nemluvě (asi jako když nás k zubaři dožene nutnost, taky tam nejdeme, abychom si to užívali.)

Proto taky se může stát, že někteří se po celý život nedostanou k optimistickému užívání si toho, co je.

pro mě to z toho logicky nevyplývá. vždy je možnost, že si to prostě musíš užívat, protože ti nic jiného nezbývá.

nicméně dobrovolnost a nedobrovolnost je - a jsme opět u toho, opakování matka moudrosti - zase jenom lidské měřítko. pokud připouštíme, že za hranicemi života zde, tak jak ho známe, je život ještě nějaký jiný, tak vztahovat na něj naše lidská měřítka je... no určitě trochu hloupé, ale především strašně nepraktické. proč? vymyslíme to? přijdeme na to? lidskými měřítky? to je přeci bláhové... nalezneme ten důvod, proč se ty věci dějí, tak jak se dějí, za hranicemi tohoto světa? když ani nevíme, jaký je, jestli nějaký je? najdeme tím vnitřní klid, vyrovnanost a skutečnou odpověď na to, na co se ptáme? není lepší soustředit se na to, co může naše vědomí pojmout?

v praxi: jestli můžu přijít na to, co můžu udělat pro to, abych se cítil lépe - nebo aby věci na světě vypadaly "lépe" - tj. tak, jak si myslím lépe, že já - tak hurá do toho. nemluvím samozřejmě jenom o "hmotném" provozování, nauka práce s vlastními pocity je v tomto neméně důležitá, ba stěžejní. tady mohu rozpoznat určité zákony, které tady opravdu platí. k čemu mi bude vědět, zda tytéž zákony platí i v nějakém "jiném světě", třeba po smrti? uklidní mě to, když si budu myslet, že jsou stejné? že jsou známé? co v takovém poznání hledám? a proč? kde jinde, kde bych to měl ve sktuečnosti hledat, ale kde to nenacházím, mi to chybí?

[Lída]

pro mě to z toho logicky nevyplývá. vždy je možnost, že si to prostě musíš užívat

musíš si to prostě užívat, když se narodíš třeba jako mrzák?

Hmm, to snad ani nemůžeš myslet vážně, watto. Myslíš, že to takové dítě bere optimisticky? Zkus se podívat, jak si to takové postižené dítě užívá mezi ostatníma dětma, které nechápou, proč nemůže běhat jako ostatní... co na něj pokřikují...

Mně se prostě osvědčuje být realista, nic víc, nic míň. Dívat se, jak věci jsou, a dělat s tím, co právě je a na co mám vliv, to nejlepší pro všechny zúčastněné. Ne v nejlepším úmyslu zavírat před něčím oči.


Ale každý po svém, proč ne

[watta]

Proto taky se může stát, že někteří se po celý život nedostanou k optimistickému užívání si toho, co je.

jinak tady to může mít milión důvodů. a my si z toho miliónu vždy vybereme ten, který nám zrovna bude nejvíce vyhovovat. pokud máme pocit, že děláme, co můžeme, ale stále nemůžeme najít cestu, vymyslíme si karmy, osud, úděl, předurčení, nepřekročitené zákony. pokud se nám naopak docela daří, narodili jsme se do bohaté rodiny a děláme to, co nás baví, pak si přirozeně vymyslíme systém, v němž budeme za vše zodpovědni sami a sami si budeme řídit svůj osud. veškeré tyto koncepty potom přirozeně - když si je vymyslíme - budou i v našich životech fungovat - a tak je stvoříme. a když je stvoříme, svěříme jim svoji víru a svůj vezdejší život. pro mě osobně by byla veliká škoda nevědět, že jsme tvůrci, škoda nevědět, že toto můžeme měnit, a tvořit přesvědčení nová, a tím i nové možnosti a nové životy. mnohým ale to, že nemusí tvořit, naopak vyhovuje. přijmou hotové koncepty a do nich napasují svůj život, svěří svůj osud někomu cizímu, cizí ideji, svoji nevytvoří (ale stejně při přijetí vytvářejí svoji vlastní individuální podobu takového již hotového konceptu. na tomhle světě jsou možné obě tyto možnosti. a jistě i rozličné jejich vzájemné kombinace atd. to, co je potom dobré proto, chceme-li se tu všichni dohromady nějak snést, je umět rozpoznat své bližní. ale to je zase otázka jiného vlákna.

[Lída]

Pokračování za pár dní, právě si přišli pro moje PC

[watta]

musíš si to prostě užívat, když se narodíš třeba jako mrzák?
Hmm, to snad ani nemůžeš myslet vážně, watto.

myslím, že to píšu dost srozumitelně. ale zkusíme to ještě takhle: představ si, že jsi gumové tlačítko v tmavém prostoru, nevidíš a vnímáš jenom hmatem. je ti celkem blaze. (můžeš si vybrat i jakoukoli jinou přestavu, která je dost vzdálená tomu, co máš zafixováno pod tím "být člověkem"). no a do něčeho narazíš, ještě třeba zjistíš, že je to blána, ale nevíš, co je to zablánu, tak ji prorazíš. a najednou ... jsi zygota v nějaké děloze, a najednou z tebe začíná růst děťátko, a najednou zažíváš úplně jiné vnímání, všechno je úplně nové, cizí. a začínáš poznávat, jaké to je.

no a když se narodíš, tak jseš najednou mrzák, protože u maminky se nějaké geny domluvily na tom, že provedou nějakou neplechu. takže jsi na vozíčku, ale rosteš dále jako dítě. a zjišťuješ, že ostatní nejsou jako ty. a tak dále... dál už je to známá písnička.

možná si můžeš vybrat, jestli tu blánu prorazíš. možná tuhle zrovna prorazit nemusíš a můžeš si počkat a prorazíš třeba jindy jinou. tam se potom třeba narodíš jako kyklop na planetě kentaurů, nebo cokoliv. ale pokud jsi, musíš vždycky něčím být. to je ten diktát, o kterém mluvím. vesmírná bytost, gumové tlačítko, člověk, cokoli. o tom mluvím, o tom, že jiná volba než existovat možná vůbec není.

vůbec nepoužívám lidská měřítka "užívat si být mrzák". ale myslím, že je to teď jasnější. je?

samozřejmě si pak můžeš vybrat, jestli tě celá ta existence bude bavit nebo děsně nudit, možná... možná ne.

[Radon]

Děkuji, za odpovědi. Mám ale dojem, že Petr i Watta popisují, už konkrétní cestu jedince v našem prostředí a jeho možnosti. Stále se tu ale tu ale je jak praví Abraham: "Je to opravdu pro nás zajímavé, když naši fyzičtí přátelé, ze svého stavu nesouladu, se nám snaží vysvětlit, jaký byl Boží záměr… Jak to můžete vědět ze svého stavu zoufalství?!" Jsme tedy ve stavu zoufalství?
Možná je to opravdu o tom záměru, nebo možná konceptu, směřování, který se lidé budou snažit pochopit.

[watta]

Děkuji, za odpovědi. Mám ale dojem, že Petr i Watta popisují, už konkrétní cestu jedince v našem prostředí a jeho možnosti. Stále se tu ale tu ale je jak praví Abraham: "Je to opravdu pro nás zajímavé, když naši fyzičtí přátelé, ze svého stavu nesouladu, se nám snaží vysvětlit, jaký byl Boží záměr… Jak to můžete vědět ze svého stavu zoufalství?!" Jsme tedy ve stavu zoufalství?
Možná je to opravdu o tom záměru, nebo možná konceptu, směřování, který se lidé budou snažit pochopit.

upřímně si myslím, že abraham se obrací ke konkrétnímu člověku, a vidí, že je ve stavu "nesouladu" (není ve vortexu, jak se tu říká). tak k němu prostě mluví: myslíte si, že něco víte, ale v tomhle stavu vidíte jenom ten povlak, ten průsvitý závoj s nápisem "svět", a zevnitř nevidíte, že je to jenom závoj. my ale stojíme vedle a vidíme, že se díváte přes závoj a je nám jasné, že vy nic nemůžete vidět.

a to se týká toho člověka, k němuž abraham mluví. a těch, kteří by položili stejnou otázku. protože takoví jsou i ve stejném stavu. tedy stavu - z abrahamova pohledu - zoufalství. stavu nesouladu. jenom takový člověk se zeptá na takovou věc. jenom takový má dojem, že v tom něco není v pořádku a ptá se tedy, jak to, že to tak je. a vymýšlí teorie, jak by to mohlo být. člověk, který je v souladu, se cítí dobře a má pocit, že se všechno odvíjí tak, jak má. nezajímá se o to, jaký je účel toho všeho, a pokud, tak pouze z čiré a veselé zvídavosti, avšak nikoli z pohledu otázku "bytí a nebytí", života a smrti, vysvětlení existence samotné a stěžejního platného zákona pro všechno - teorie všeho o to se zajímá až teprve člověk, kterému se něco nezdá a má dojem, že něco není v pořádku.

aby bylo jasno - tím osobně nechci říct, že si myslím, že je všechno vždycky v pořádku natolik, aby to nemohlo být změněno - tohle zrovna opravdu nevystihuje můj přístup k realitě. raději to upřesňuji, protože při vzájemné diskuzi lidí se občas stává, že jsou stanoviska brána jako osobní vyjádření. pokud ale řešíme nějaký problém v obecné rovině, není tomu tak.

[Petr]

ad Radon, watta: jj myslim, ze tak jak to napsala watta, to Abraham presne myslel, resp. tak to bylo mineno..Rozhodne nemyslel, ze by lide na zemi byli vsichni ve stavu zoufalstvi, bylo to opravdu mineno k tomu urcitemu dotazu a nazoru, ktery ze zoufalstvi vzesel.
Jen jeste poznamka, ze nesoulad nemusi znamenat jen zoufalstvi, ale zoufalstvi znamena nesoulad. Jinak se nesoulad projevuje v siroke skale pocitu, nalad.. od nervozity, nudy, stresu, az po nenavist, depresy, zoufalstvi.

A osobne jsem dosel k tomu, co watta...nase mysl neni stavena na to pojmout vesmir v cele jeho siri..nejsme schopni vetsinou ani pojmout to, co se nam deje zde v cele siri... nejlepsi k cemu jsem dosel ohledne techto sirsich nahledu je to vycitovat.. snazit se citit, zda je nazor se mnou v souladu, nebo ne.. zda citim, ze tak by to mohlo davat smysl..

[Petr]

s temi mrzaky.. to je strasne tezke...protoze si myslim, ze na to mame dost omezeny pohled..i kdyz se nam zda, ze je nesmysl, aby si to nekdo vybral dobrovolne, tak to tak vubec byt nemusi..myslim, ze se nam to tak jevi, opravdu jen diky nasemu omezenemu nadhledu.
Vzdyt treba takovy lide jsou ve vysledku mnohem stastnejsi, nebo dusevne vyrovnanejsi, nez mnozi "normalni".. a vubec, jak pozname, ktery z toho je ten normalni? ze tech normalnich je vic?

Velmi me zaujalo, kdyz se Abrahama ptali lide na autisticke deti.. v US je to docela bezne tema a lide se na ne divaji jako na nenormalni a snazi se jim "pomoci" aby byli normalni, snazi se je socializovat.. a ony se nenechaji. Tyto deti, jsou daleko vice citlivejsi na svuj soulad, nez jine deti.. a pokud je tlacime ven z jejich souladu, smerem k tomu, jak si myslime, ze by se meli chovat, tak krici, jeci, jsou nepricetne..Abraham rikal, ze pokud by se mel nyni narodit, tak by si vybral byt autistem..chtel by byt tak moc citlivy na svuj soulad.. a pokud by se mel ocitnout mimo soulad, tak by jecel jak o zivot.. nez by casem dosel na to, jak v nem byt treba i jinak

[watta]

já si myslím, a (zatím) jsem o tom přesvědčena, z tohoto stupně téhle chvíle, kde teď zrovna jsem, že můžeme více ovlivňovat, než jak to děláme dosud, jak a jak moc se na tomhle světě bude trpět.

myslím, že bytí v souladu a bytí v nesouladu je jedna věc, a podmínky, které tu jsou, a do nichž vstupuje taková v souladu nebo nesouladu žijící "duše" druhá věc. samozřejmě obojí spolu úzce souvisí a jedno tvoří druhé a obráceně, nechci to od sebe nějak uměle oddělovat. ale jsem skutečně přesvědčena, že vůbec není zapotřebí, aby na tomto světě lidi trpěli tak mnoho, jako je tomu doposud. a tím utrpením myslím třeba jenom normální lidské smutky, žaly, nepochopení, křivdy, ale taky nemoci, kterých pak člověk neví, jak se zbavit. myslím, že šíře možností v žádném případě není ohrožena tím, že začneme vytvářet svět, ve kterém bude utrpení míň. začneme si ho myslet, a začneme ho vytvářet. v praxi to znamená, že namísto otázek: proč to nejde? není to tedy špatně? a odpovědí, které si na tyto otázky hned následně dáme (nalézt jich můžeme celou řadu - od okolních lidí, kamarádů, "kamarádů", ale i v knihách - vždyť o tom jsou všechna náboženství a filozofie) si budeme pokládat otázku: nejde to, a mohu něco udělat pro to, aby to šlo? a nebo také: musím tohle skutečně obejít, protože se s tím nedokážu "poprat"? a musím se s tím prát? tohle je první krok, od člověka, který se ho rozhodne podniknout, vyžaduje maximální, hlubokou upřímnost, opravdovost sama k sobě. tady jsme na hladině úplně čiré vody a jakmile budeme sami sebe jen trošičku obelhávat, jen trochu se zachytíme za pomocný závoj iluzí, zase se potopíme. no tak co. pokusů máme nepočítaně. ale v tomhle stavu maximální upřímnosti je člověk nakonec schopen vidět všechny své možnosti a cesty dozadu i dopředu a je schopen se zcela svobodně rozhodnout pro to být sám sebou. a když už tuto úroveň máme za sebou, a už jsme dlouhodoběji v souladu se sebou samým, pak můžeme taky mnohem víc tvořit. a když pak můžeme tvořit více, tak můžeme stále více. a můžeme mnohem více, než co doposud člověk obecně vůbec dělá. opravdu nemusíme připouštět, abychom se trápili v nemocích a v nevyjasněných vzájemných emocích a tak dále. nic z toho si, myslím, není na zemi nutné, alespoň určitě ne v takové míře, v jaké to na sobě všichni dopouštíme. ale s tím, jak to funguje za hranicí zvanou Smrt to nemusí mít vůbec co do činění. v tom smyslu, že ta tvorba probíhá v tomhle světě, právě v tomhle. a v tomhle ji můžeme realizovat. právě k tomuto světu, k tomuto životu se musíme obrátit, pokud chceme vědět, jak na spokojený život, nebo pokud chceme něco tvořit, nebo pokud třeba chceme, aby byla Země trochu příjemnějším místem, než dosud je, protože těch nemocí a nešvarů je tady opravdu hodně, a my to zatím - což je ovšem samozřejmě také skvělé - nemusíme sdílet. ale můžeme jít ještě dál. já o tom přesvědčená jsem, ale nikoho nenutím, aby si myslel to samé. jen myslím, že se v tom skrývá velká síla.

[watta]

a že být mrzákem je utrpení si samozřejmě víc myslí ti, kteří mrzákem nejsou. to je bez debaty.

ale přesto, přes tyto relativistické brýle, jsou tady stále věci, které opravdu bolí a nemusí. a o těch tedy mluvím

[Petr]

watta je hezkym prikladem, jak se toho tvoreni chopit

[Jana]

musíš si to prostě užívat, když se narodíš třeba jako mrzák?

Hmm, to snad ani nemůžeš myslet vážně, watto. Myslíš, že to takové dítě bere optimisticky? Zkus se podívat, jak si to takové postižené dítě užívá mezi ostatníma dětma, které nechápou, proč nemůže běhat jako ostatní... co na něj pokřikují...

Mně se prostě osvědčuje být realista, nic víc, nic míň. Dívat se, jak věci jsou, a dělat s tím, co právě je a na co mám vliv, to nejlepší pro všechny zúčastněné. Ne v nejlepším úmyslu zavírat před něčím oči.

Ale každý po svém, proč ne

Největším utrpením pro "mrzáka" většinou je, když si o něm "normální" lidé myslí, že je chudák a že nemůže být šťastný a že by bylo pro něj lepší, kdyby se nenarodil.

Znám postižené, kteří by lezli kanálama, aby se s takovým "soucitem" nemuseli setkat.

Ale ve společnosti, která je bere jako žádané a sobě rovné, umí být šťastní a umí si svou existenci užívat jako kdokoliv jiný.

A děti si dokáží vzájemně pomáhat, být na sebe ohleduplné, laskavé, pokud dospělí nemrzačí jejich duši svou povrchností a necitlivosti.

[Jana]

Právě tak jako mistr v šachu může hrát plnohodnotnou hru s nováčky, když se předem vzdá královny, stejné může být i rozhodnutí inkarnovat se do těla bez nohou. Na různé neobvyklosti lze spíš nahlížet jako na obohacení života, než jako na defekt, který by bránil exitenci, která tak jako tak je.

[Lída]

Vzdyt treba takovy lide jsou ve vysledku mnohem stastnejsi, nebo dusevne vyrovnanejsi, nez mnozi "normalni"..

Třeba ano. Všichni do jednoho?

O tom celý náš rozhovor je, Petře a watto. Když budu mluvit z individuálního subjektivního hlediska stejně jako vy, shodneme se bez problémů. I já vím z vlastní zkušenosti, že individuální přístup k dění je klíč, který vyvolává další vývoj ve stejném duchu: pozitivním nebo negativním – je to jen na nás. Podle zákona přitažlivosti. A to je zákonitost, která platí univerzálně, pro každého, ať ji zná, nebo nezná.

Pokud jde o ty postižené lidi, víme, že šťastnější a duševně vyrovnanější jsou jen někteří z nich – zdaleka ne všichni. Kdyby to platilo obecně, tak např. video o bezrukém a beznohém by nebylo lidmi vnímané s vděčností a úžasem, s pocitem, že je to malý zázrak, když někdo dokáže být spokojený a vyrovnaný, dokonce šťastný v takové situaci, přesto, že je mrzák. Nikoho by to neudivilo.

Existuje řada tvrzení a výroků, které platí třeba pro mě, pro vás tady a pro některé další lidi, neplatí ale pro všechny: platí jen pro některé jedince. Nejsou to obecně platné zákonitosti. A na to poukazuju – to by se mělo jasně rozlišovat. Pro všechny lidi platí zákony fyzikální, třeba zákon o zachování energie, zákon o setrvačnosti hmoty nebo zákon o přitažlivosti zemské; ten platí univerzálně nejen ve hmotné oblasti (newtonovského vesmíru), ale i v oblasti psychologické; a je podstatou i zákona vibrační přitažlivosti.

Když se ale něco chybně formuluje jako obecně platné pro všechny, vnímáme nepravdivě; a současně ztrácíme velké pole působnosti, kde můžeme nacházet naplnění. Na příklad tvrzení, že se rodíme, abychom si to tu užívali, platí jen pro některé lidi. Znám případy, že lidi se inkarnovali proti své vůli, byli sem "poslaní šupem". Jejich život byl od samého začátku neustálým odporem a odmítáním, apriorním a nevědomým, a to trvalo mnoho let. Teprve když v regresi rozpoznali, že přenášejí do života svůj odpor, svoje odmítání se narodit v lidském těle, dokázali si svůj odpor začít uvědomovat a postupně se učili přijímat, co je. Pro ty zní dočista absurdně, že by si sem přišli užívat. Ve skutečnosti se přišli učit a to nebývá vždycky příjemná záležitost.

I když jsem přesvědčená, že pozitivní přístup k dění je klíč, který vyvolává další vývoj v pozitivním směru, a podle toho se přirozeně i řídím, nebrání mi to vidět, že např. v posledních dvou staletích ve světě prokazatelně stoupá počet lidí, kteří se léčí s depresí (a úměrně tomu stoupá i výroba antidepresiv – statistiky mluví jasně). Depresivita je uvíznutí v totálním pesimismu - před tím se nedají zavírat oči.

Když ale při svém vlastním, jednoznačně kladném subjektivním přístupu k dění, se dokážu dívat nepředpojatě na fakta, která jsou nepopiratelná, nijak mě to neohrozí, naopak: vidět věci, jaké jsou, a zacházet s nimi nejlíp, jak to jde, je pro mě základ. Místo abych pesimismus popírala, můžu naopak být užitečná i těm, kdo pesimismu propadají – a to přináší hluboké uspokojení a radost.

[Jana]

Mám zkušenost s praci v rehabilitačním oddělení, kde byly těžce postižené děti s kombinovanými vadami. Ale je tam tak skvělý personál, že v atmosféře lásky, porozumění a důvěry tam lze poznat tolik radosti a štěstí, že to je pro mnohé zdravé lidi v běžném životě nepředstavitelné.

Podobné zkušenosti popisují třeba i zaměstnanci kvalitního hospicu. Pro člověka uvězněného v představách o tom, za jakých podmínek můžeme být šťastní a za jakých musíme být nešťastní, je něco takového neuvěřitelné. Ale o tom to celé duchovní probuzení je, jde o poznání toho, kým skutečně jsme a poznat nezávislost na stavu našich těl.
Např: http://www.bibliohelp.cz/knihy/hospice-umeni-doprovazet ,
http://www.wipreklama.cz/o-spolecnosti/ ... atice.html

Pokud sami sebe známe, nemáme problém vidět v komkoliv potencionálně pohodovou bytost a překvapivě tahle naše důvěra nebývá při osobních setkáních zklamávána.