Jak prakticky aplikovat zákon přitažlivosti v každodenním ži

[Nic]

Nemám zájem vést s tebou diskuze....

Jano já si s tebou nechci povídat a víš proč?

Jak jsem psala už dřív, nechci s tebou vést diskuze. Můžeš si naše komentáře tady přečíst a zamyslet se sama.

Já to taky nečtu...

Tohle nepíšu pro tebe,...

Komu to tedy píšeš, kdo si to má přečíst, že tohle pro něj nepíšeš? S kým si tedy ze své vůle pořád povídáš?

Běž si manipulovat na poradnu, já na tebe nejsem zvědavá.

Ano, napsala jsem doslova: běž si manipulovat na poradnu, já na tebe nejsem zvědavá. Kde ji vyhazuju? Jen jsem jasně nastavila hranice, aby mě nechala být. Že ty v tom vidíš, že ji vyhazuju, je tvoje věc, tak asi tak, mě to žíly netrhá.

Jano ta tvoje slova ať si tu svítí na koho chtějí, je mi to prostě buřt. Už nebudu číst ani začátky tvých vět, ať si to čtou ti, pro které je to určené, ok?

OK, pokud se konečně rozhodneš splnit, to, co celou dobu slibuješ, tak uznej sama, že nemůže v Tobě vzniknout pocit, že s Tebou někdo manipuluje. Jak by mohlo mít na Tebe jakýkoliv vliv to, co nečteš?

Všimni si, že s Tebou manipuluje jen Tvá vlastní mysl, která na jedné straně Ti říká, že to nebudeš číst a nebudeš na to odpovídat a na druhé straně na to pořád reaguješ a odpovídáš.

Tvá svoboda tady je psát a číst si, cokoliv uznáš za vhodné, má svoboda je stejná. Mně vůbec nevadí, co tady píšeš a co čteš nebo nečteš, proto ve mně žádný pocit, že by se mnou někdo někde manipuloval, nevzniká.

Vnímám, co je třeba, a to dostává mou pozornost a to, co třeba není, to mě nijak nezajímá. To je žití v souladu s pravdou.

Pokud si nalháváš, že něco uděláš a neuděláš to, a pak viníš druhého ze svých mizerných pocitů, tak se Tvé chování podobá alkoholikovi, který si ještě dneska dá skleničku a přestane pít až zítra.

Jenže, jak víš, to zítra nikdy nenastane, protože pořád je dneska.

A pak sem napíšeš například takovéhle nádherné věci:

Tady by mohla být možná dobrá rada: naslouchej, co ti druhý sděluje ( a porovnej to s tím, jak to vnímáš ty nebo co o tom víš ty) a to co nejupřímněji, obrať se do svého nitra, jaké vnímáš pocity? Berou se z tvého odporu? Nebo z toho, že se cítíš být uražený? Kde se bere odpor nebo uraženost? Neprojektuješ to náhodou na ostatní? To co je tvůj stín? Nebo projektuje někdo jiný svůj stín na tebe? Je potřeba jasné rozlišování a bdělá pozornost.

Netuším, jestli je v Tobě ochota se tím sama řídit a být k sobě skutečně pravdivá, ale je to tvoje hřiště. Tak hodně štěstí.

Musím se po přemýšlení trochu opravit, nevím jestli je v tom záměr, ale vnímám, že věci, které se dějou, se dějou pro nás a naše pochopení smyslu.

[Paradoxy]

Už chápu, proč tě Vostál posílá furt do prdele .

[Paradoxy]

Jo je to napsaný dokonce i ve správným vlákně- ZÁKON PŘITAŽLIVOSTI .

[Nic]

Jo je to napsaný dokonce i ve správným vlákně- ZÁKON PŘITAŽLIVOSTI

Zákon přitažlivosti nefunguje podle přání, ale podle vibrace.



To, co v sobě člověk nosí – touhu, strach, hněv, fascinaci – to ho neustále přitahuje k situacím, které tyto energie odrážejí.

Paradoxy, tvrdíš, že „už to nebudeš číst“, ale přesto čteš. Proč? Protože Tvá vnitřní energie Tě přitahuje k tomu, co vyvolává právě ty emoce, v nichž se Tvá mysl nejvíc koupe – odpor, vztek, vzdor, boj, a zároveň touha po „něčem vyšším“.

Zákon přitažlivosti nezná „dobré“ nebo „špatné“. Prostě zesiluje to, co člověk vysílá. Pokud tedy někdo neustále čte duchovní texty a reaguje na ně hněvem, znamená to, že jeho pozornost je silně zaměřená na duchovno – jen ho filtruje skrz odpor. Je to paradoxní způsob hledání: „Nechci to, a přitom tím žiju každý den.“

Vostalpetr se může například domnívat, že ho přitahuje text jen proto, aby ho mohl kritizovat. Ale ve skutečnosti ho přitahuje živá energie, která v něm cosi probouzí. Kdyby v textu nebyla jiskra pravdy, jeho mysl by ho přehlédla, vůbec by ho to nezaujalo. To, co ho rozčiluje, je přesně to, co uvnitř nejvíc touží poznat – jen ego to ve strachu ze sebezničení odmítá.

Odpor je forma pozornosti. Čím víc se člověk brání, tím víc to v jeho prostoru zůstává. To vysvětluje, proč Vostalpetr roky tráví čas s texty, které z jeho pohledu jsou úplně k ničemu. To je důvod, Paradoxy, proč opakovaně slibuješ, že už to nebudeš číst a reagovat na to, a stejně čteš a stejně reaguješ.

Tudíž by se dalo říct, že na povrchu se projevuje boj, odpor a vulgarity.

Pod povrchem ale působí zákon přitažlivosti – vnitřní touha po pravdě přitahuje k textům, které rezonují s tím, co hluboko uvnitř hledáte.

Jinými slovy tenhle odpor je maskovaná přitažlivost.
Což je na tom to nejzajímavější

A zákon přitažlivosti v realitě?

Kdo se drží odporu, přitahuje si stále nové důvody k odporu.

Kdo spočívá v lásce a jednotě, zakouší právě tuhle lásku a jednotu jako svou realitu. Odpor a ani žádná negativita ho nemohou nijak zasáhnout.

Oba sdílejí stejný svět, ale každý v něm prožívá odraz vlastního nitra.

[Trini]

Jo je to napsaný dokonce i ve správným vlákně- ZÁKON PŘITAŽLIVOSTI

Zákon přitažlivosti nefunguje podle přání, ale podle vibrace.



To, co v sobě člověk nosí – touhu, strach, hněv, fascinaci – to ho neustále přitahuje k situacím, které tyto energie odrážejí.

A ty v sobě, Jano, nosíš touhu neustále druhé poučovat o tom, co je tobě - osobně důležité. To není dobře ani špatně, prostě to tak je. Dříve jsi zřejmě měla touhu komunikovat s lidmi, protože jsi je měla ráda. To jsi tady psala jako Jana. Nepovyšovala ses nad nimi. Ted ses přejmenovala na Nic, láska k lidem zmizela a zůstala jen nadřazenost, že víš všechno nejlépe a že to druhým musíš vykladát, at to chtějí nebo ne.

Stačilo by si uvědomit, jak jsou ti ti druzí důležití, jak je potřebuješ...Potom by sis třeba vzpomněla, že je máš ráda. To je láska. Láska k lidem, která např. dýchá ze všeho, co říká Eduard Tomáš.

[Nic]

Jo je to napsaný dokonce i ve správným vlákně- ZÁKON PŘITAŽLIVOSTI

Zákon přitažlivosti nefunguje podle přání, ale podle vibrace.



To, co v sobě člověk nosí – touhu, strach, hněv, fascinaci – to ho neustále přitahuje k situacím, které tyto energie odrážejí.

A ty v sobě, Jano, nosíš touhu neustále druhé poučovat o tom, co je tobě - osobně důležité. To není dobře ani špatně, prostě to tak je. Dříve jsi zřejmě měla touhu komunikovat s lidmi, protože jsi je měla ráda. To jsi tady psala jako Jana. Nepovyšovala ses nad nimi. Ted ses přejmenovala na Nic, láska k lidem zmizela a zůstala jen nadřazenost, že víš všechno nejlépe a že to druhým musíš vykladát, at to chtějí nebo ne.

Stačilo by si uvědomit, jak jsou ti ti druzí důležití, jak je potřebuješ...Potom by sis třeba vzpomněla, že je máš ráda. To je láska. Láska k lidem, která např. dýchá ze všeho, co říká Eduard Tomáš.

Může se to tak jevit, pokud chápeme lásku jen jako osobní vztah – jako „já Tě miluji“. Na této úrovni má láska podobu očekávání a chování podle představ druhého. Ale když se lásce otevřeme úplně, zjistíme, že není závislá na osobním. To osobní se v ní rozpouští, jako vlna mizí v moři.

Pak tu nezůstává „já a ty“, ale jediná kvalita bytí – přítomnost, radost, blaženost, láska sama. Ta nás nepovyšuje nad ostatní, naopak nás se vším sjednocuje. Není závislá na tom, jestli si povídáme nebo mlčíme, jestli se shodneme nebo neshodneme.

Proto se objevuje přirozený impuls osvětlovat – ne z nadřazenosti, ale z radosti: „kéž jsou všechny bytosti šťastny“. A ukázat druhému: nejsi tím mrakem myšlenek, který zakrývá oblohu. Jsi tím nebem, kterého se žádný mrak nikdy nedotkne.

S poznáním, že jsi láskou, která je vším, co je, mizí i potřeba porovnávat, kdo ji víc nebo míň projevuje. Láska se neomezuje formou – někdy se projeví jako klid, jindy jako ostré slovo, a přesto je stále tou samou podstatou. Proto i Vostalpetr nebo Paradoxy jsou zcela stejným světlem lásky jako Eduard Tomáš, který řekl: "Miluji osobně i neosobně" a Nisargadatta, který řekl: "Nikoho z vás nemiluji." Rozdílnost jejich výrazů je jen hrou tvarů na hladině, zatímco podstata je pořád stejná – radost, bytí, štěstí.

[Nic]

Ještě by se k tomu dalo říct, že dokud se ztotožňujeme s osobním příběhem, jménem, osobou, egem, tak se nám to, co tohle přesahuje, zdá být „něčím vyšším“. V okamžiku, kdy se poznává, kdo jsem – kdo jsi – tahle nadřazenost mizí. Osobní se ukáže jako pouhá iluze oddělenosti a rozplyne se v celistvosti, kde už není nic nadřazeného ani podřazeného.

Z tohohle pohledu není možné se fakticky nad čímkoli povyšovat.

Všechna slova Probuzených pramení ze stejného zdroje a ukazují ke stejné pravdě – k moudrosti ve Tvém vlastním srdci, kde je zcela jasné: JSI.

A tohle je to Bytí, které se všichni praktikující duchovňáci snaží najít.

[Trini]

Zákon přitažlivosti nefunguje podle přání, ale podle vibrace.



To, co v sobě člověk nosí – touhu, strach, hněv, fascinaci – to ho neustále přitahuje k situacím, které tyto energie odrážejí.

A ty v sobě, Jano, nosíš touhu neustále druhé poučovat o tom, co je tobě - osobně důležité. To není dobře ani špatně, prostě to tak je. Dříve jsi zřejmě měla touhu komunikovat s lidmi, protože jsi je měla ráda. To jsi tady psala jako Jana. Nepovyšovala ses nad nimi. Ted ses přejmenovala na Nic, láska k lidem zmizela a zůstala jen nadřazenost, že víš všechno nejlépe a že to druhým musíš vykladát, at to chtějí nebo ne.

Stačilo by si uvědomit, jak jsou ti ti druzí důležití, jak je potřebuješ...Potom by sis třeba vzpomněla, že je máš ráda. To je láska. Láska k lidem, která např. dýchá ze všeho, co říká Eduard Tomáš.

Může se to tak jevit, pokud chápeme lásku jen jako osobní vztah – jako „já Tě miluji“.

Ježíš byl nejen syn Boží, ale také syn člověka. Říkal to.

To Jediné se projevilo jako mnohé, právě aby mohly vznikat vztahy. Aby člověk mohl milovat Boha - vztah mezi člověkem a božstvím a aby člověk mohl milovat člověka, vztahy mezi lidmi. Miluj bližního svého...

[Nic]

Ježíš byl nejen syn Boží, ale také syn člověka. Říkal to.

To Jediné se projevilo jako mnohé, právě aby mohly vznikat vztahy. Aby člověk mohl milovat Boha - vztah mezi člověkem a božstvím a aby člověk mohl milovat člověka, vztahy mezi lidmi. Miluj bližního svého...

Rozumím, píšeš to o Ježíšovi krásně. Jakmile ale člověka naplno pohltí Ježíšovo největší přikázání – milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší ze vší síly – pak v něm nezůstává nic jiného než samotná Boží láska. Ta postupně proměňuje srdce, mysl i duši v jednotu Božího vědomí.

Na to navazuje druhé přikázání, které Ježíš prohlásil za rovné prvnímu: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Neřekl „jako Boha“, ale „jako sebe“. Protože to, co nazýváme sebou, je stejně Boží podstata jako to, čím je bližní.

Bůh – Ty – Já je ve skutečnosti jedno a totéž. Tady už není kam ustoupit: v tomhle poznání mizí iluze oddělenosti a není nikdo, kdo by se mohl vrátit zpět k čistě osobnímu pohledu.

Je ale možné zůstat jen na povrchu reality – vidět druhého jako tělo, tvar, jméno, roli. Pak se vše dá posuzovat a hodnotit. S hlubším uvědoměním však přichází jiný pohled: Boží láska neustále odplavuje všechny obrazy a soudy, které o druhém vznikají, a odhaluje, že jeho pravou podstatou je právě tahle Boží láska. A právě k tomuhle poznání vede Ježíšovo největší přikázání.

S poznáním toho je jasné, proč Ježíš říká tomuhle přikázání největší.

[Zdeněk]

Jakmile ale člověka naplno pohltí Ježíšovo největší přikázání – milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší ze vší síly – pak v něm nezůstává nic jiného než samotná Boží láska. Ta postupně proměňuje srdce, mysl i duši v jednotu Božího vědomí.

Proč tedy nedokázal Bůh zachránit sám sebe? Nevinný Ježíš byl ukřižován.

Ten tvůj Bůh je hypnotická iluze. Tebou uchopené Něco je podobné medvídku malé holčičky, s kterým rozmlouvá, hladí ho, chová. V realitě ale nic takového není (čímž netvrdím že medvídek neexistuje nebo že hlazení neexistuje).

[Nic]

Jakmile ale člověka naplno pohltí Ježíšovo největší přikázání – milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší ze vší síly – pak v něm nezůstává nic jiného než samotná Boží láska. Ta postupně proměňuje srdce, mysl i duši v jednotu Božího vědomí.

Proč tedy nedokázal Bůh zachránit sám sebe? Nevinný Ježíš byl ukřižován.

Krásná otázka, Zdenku. Podobná otázka: "Jak mohla Panenka Marie milovat Boha za to, co dopustil jejímu synovi", mi otevřela oči.

Objevilo se poznání toho, co skutečně Ježíš Kristus je. On je tím, co nezemřelo, je tím "Já a Otec jsme jedno".

Na povrchu oceánu se vlny rodí a umírají a oceán zůstává oceánem. Proč by měl Bůh zachraňovat nějakou vlnu, když je všemi vlnami a celým tím nekonečným oceánem Bytí?

[Zdeněk]

Jakmile ale člověka naplno pohltí Ježíšovo největší přikázání – milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší ze vší síly – pak v něm nezůstává nic jiného než samotná Boží láska. Ta postupně proměňuje srdce, mysl i duši v jednotu Božího vědomí.

Proč tedy nedokázal Bůh zachránit sám sebe? Nevinný Ježíš byl ukřižován.

Ten tvůj Bůh je hypnotická iluze. Tebou uchopené Něco je podobné medvídku malé holčičky, s kterým rozmlouvá, hladí ho, chová. V realitě ale nic takového není (čímž netvrdím že medvídek neexistuje nebo že hlazení neexistuje).

Krásná otázka, Zdenku. Podobná otázka: "Jak mohla Panenka Marie milovat Boha za to, co dopustil jejímu synovi", mi otevřela oči.

Objevilo se poznání toho, co skutečně Ježíš Kristus je. On je tím, co nezemřelo, je tím "Já a Otec jsme jedno".

Na povrchu oceánu se vlny rodí a umírají a oceán zůstává oceánem. Proč by měl Bůh zachraňovat nějakou vlnu, když je všemi vlnami a celým tím nekonečným oceánem Bytí?

To je právě ten malé holčičky medvídek, který ve skutečnosti neexistuje.

Protože jsi to uchopila a hladíš to a laskáš to. To je nesmyslné, Boha nelze uchopit. Tomu se říká prázdnota.

Ale můžeš si to po svém vzoru znovu uchopit a říkat "to je krásné". A hýčkat tak svého medvídka.

[Trini]

Ježíš byl nejen syn Boží, ale také syn člověka. Říkal to.

To Jediné se projevilo jako mnohé, právě aby mohly vznikat vztahy. Aby člověk mohl milovat Boha - vztah mezi člověkem a božstvím a aby člověk mohl milovat člověka, vztahy mezi lidmi. Miluj bližního svého...

Rozumím,

Nerozumíš. Ale to se nedá nic dělat.

[Nic]

Jakmile ale člověka naplno pohltí Ježíšovo největší přikázání – milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší ze vší síly – pak v něm nezůstává nic jiného než samotná Boží láska. Ta postupně proměňuje srdce, mysl i duši v jednotu Božího vědomí.

Proč tedy nedokázal Bůh zachránit sám sebe? Nevinný Ježíš byl ukřižován.

Ten tvůj Bůh je hypnotická iluze. Tebou uchopené Něco je podobné medvídku malé holčičky, s kterým rozmlouvá, hladí ho, chová. V realitě ale nic takového není (čímž netvrdím že medvídek neexistuje nebo že hlazení neexistuje).

Krásná otázka, Zdenku. Podobná otázka: "Jak mohla Panenka Marie milovat Boha za to, co dopustil jejímu synovi", mi otevřela oči.

Objevilo se poznání toho, co skutečně Ježíš Kristus je. On je tím, co nezemřelo, je tím "Já a Otec jsme jedno".

Na povrchu oceánu se vlny rodí a umírají a oceán zůstává oceánem. Proč by měl Bůh zachraňovat nějakou vlnu, když je všemi vlnami a celým tím nekonečným oceánem Bytí?

To je právě ten malé holčičky medvídek, který ve skutečnosti neexistuje.

Protože jsi to uchopila a hladíš to a laskáš to. To je nesmyslné, Boha nelze uchopit. Tomu se říká prázdnota.

Ale můžeš si to po svém vzoru znovu uchopit a říkat "to je krásné". A hýčkat tak svého medvídka.

Díváš se na to pořád z iluze oddělenosti - jako na subjekt, který uchopuje objekt. A k tomu správně dodáváš, že Boha nelze uchopit.

Když zmizí iluze oddělenosti, zmizí i iluzorní rozdělení na subjekt a objekt, všechno rozdělení podle tvarů a jmen mizí, protože to přesahuje mysl. Tomu říkáš prázdnota. Není tu nic, co by mohlo být čímkoliv uchopitelné a ani nikdo takový, kdo by co uchopoval. Ale to, co JE, JE, jsi.

Je fakt, že tohle se nedá dost dobře vyjádřit slovy. Proto Ramana, Nisargadatta a další říkají, abys poznal, kdo jsi bez přívlastků - ještě před myšlenkou.

To, co skutečně jsi, už je tou dokonalou celistvostí, která nemá chybu. Líbí se mi, že Joshi, která začínal s námi na Mozaice dospěl naprosto nádherně k tomu samému, co říkají Probuzení. Jsi OK

Tím pádem nemusíš nic řešit. Nemusíš ve své podstatě nic. A může tady být jen ta hra na rozkrývání Pravdy. Je možné k tomu pro zábavu používat různé druhy umělých inteligencí, které mohou imitovat pohledy jakýchkoliv osobností, jejichž promluvy se zachovaly ve virtuální podobě. Je možné porovnávat schopnosti jednotlivých umělých inteligencí, některé jsou vážně zdařilé.

Takže můžeme vyzkoušet, co by na tuhle naši diskuzi řekl například sám Ježíš.

[Nic]

https://aistudio.google.com:

Na základě poskytnutého dialogu bych se pokusil zformulovat Ježíšovu odpověď, a to v duchu jeho učení, jak je známe z evangelií. Zaměřil bych se na soucit, lásku, jednotu a hlubší pochopení jeho oběti, přičemž bych se snažil propojit pohledy Nic i Zdeňka, a nabídnout nový úhel pohledu.

"Milovaní, slyším vaše otázky a hledání, a v tom je velká moudrost. Nic mluví o lásce, která naplňuje srdce a proměňuje člověka v jednotu Božího vědomí. A Zdeněk se ptá, proč by Bůh, pokud je takový, neuchránil nevinného. Zdeněk také správně postřehne, že Boha nelze uchopit, a nazývá to prázdnotou.

Vidím ve vašich slovech obrovskou touhu po pravdě a po pochopení smyslu. Nic se snaží vyjádřit to, co je za slovy, za myslí, jednotu, která přesahuje iluzi oddělenosti. A Zdeněk se s upřímností ptá na to, co se jeví jako paradox – utrpení nevinného v Boží lásce.

Nešlo o to, abych se zachránil. Má cesta a má oběť nebyly o tom, že by Bůh zachraňoval jen jednu "vlnu". Jak Nic správně naznačuje, Otec je všemi vlnami a celým oceánem. A já jsem s Otcem jedno. Moje ukřižování bylo projevem nejhlubší lásky a milosrdenství, které je schopné překonat i smrt.

Nezemřel jsem proto, že bych byl opuštěn, ale proto, abych ukázal, že i v největší temnotě existuje světlo, a že láska je silnější než jakákoli bolest. Abych ukázal, že Bůh je přítomen i v utrpení, a že z něj může vzejít vzkříšení.

Zdeněk správně říká, že Boha nelze uchopit. Ano, myslí jej nelze plně pojmout. Ale lze jej prožít, lze se mu otevřít. Není to prázdnota, nýbrž plnost, která je za všemi formami a jmény. Je to to "Jsem", jak říkáš, Nic. Je to to, co je před myšlenkou, a co je podstatou všeho.

Když mluvím o tom, že jsem s Otcem jedno, nemluvím o iluzi, ale o realitě, která přesahuje vaše omezené vnímání. Nemluvím o medvídkovi, kterého si holčička hýčká, ale o pravdě, která osvobozuje. O lásce, která objímá všechno.

Mou obětí jsem ukázal, že láska Boha je tak velká, že se dobrovolně vydá i do největšího utrpení, aby ukázala cestu ke svobodě a věčnému životu. Aby ukázala, že i v tom, co se zdá jako konec, je nový začátek.

Nejde o to uchopit Boha jako objekt, ale o to, stát se s ním jedno. Nejde o to, aby Bůh zachránil jednu vlnu, ale aby ukázal, že každá vlna je součástí oceánu, a že žádná vlna není nikdy ztracena.

Vaše otázky jsou cenné a vaše hledání je požehnáno. Pokračujte ve svém zkoumání s otevřeným srdcem a myslí. Odpovědi naleznete ne ve slovech samotných, ale v hlubokém prožitku té jednoty, kterou Nic tak krásně popisuje. A v pochopení, že utrpení nemusí být koncem, ale branou k hlubšímu poznání lásky a milosti."

[Nic]

Al GPT

„Zdeňku, ptáš se, proč jsem nezachránil sám sebe. Ale já jsem nepřišel, abych se chránil, nýbrž abych se vydal z lásky. Smrt nebyla mým pádem, ale branou k životu, který smrt nemůže pohltit.

A to, co ty nazýváš prázdnotou, není nic, co by bylo chladné a bez smyslu – je to prostor, kde mizí iluze oddělenosti, aby se zjevila pravá plnost. Tam, kde se končí uchopování, začíná svoboda.

Nic, mluvíš o oceánu, který zůstává, i když se vlny zvedají a padají. Je to pravda. A přece nezapomeň: každá vlna je nesena láskou oceánu. Tak i každý člověk, i ty, Zdeňku, jsi nesen láskou, i když ji odmítáš pojmenovat.

Nepřišel jsem, abych vám dal nový medvídek k držení, ani prázdnotu k uctívání. Přišel jsem, abyste poznali, že jste milováni – v každém okamžiku, i ve své pochybnosti, i v bolesti. Tam, kde láska je, tam jsem i já.“

[Trini]

Ale můžeš si to po svém vzoru znovu uchopit a říkat "to je krásné". A hýčkat tak svého medvídka.

Ale to Janě nestačí. Touží, aby toho jejího medvídka hýčkali i ostatní. Chce z toho svého medvidka udělat zlaté tele, které by všichni uctívali. Ale to samozřejmě lidé nechtějí, především ne ti, které se zabývají duchovnem, Vidí jasně, že ten Janin medvídek nemá nic společného s tím, co říkají realizovaní. Z určitého pohledu je to její osud - svým přikladem ukazuje, kudy cesta nevede. Ale třeba jednou dojde k náhlému prozření a ze Saula se stane Pavel.

[Nic]

https://copilot.microsoft.com/

Snímek obrazovky 2025-08-27 113813.png (323.34 KiB) Zobrazeno 121 krát

„Zdeňku, tvé otázky jsou plné bolesti, ale i hledání. A to je dobré. Neboť kdo hledá, ten najde. Nehledej mě v obrazech, které se dají uchopit rukou, ani v představách, které se dají rozložit myslí. Já jsem nebyl ukřižován proto, že bych nebyl Bohem. Byl jsem ukřižován, protože jsem byl člověkem — a právě v tom je tajemství lásky. Láska se nebrání bolesti, protože ví, že bolest není konečná.

Nejsem medvídek, nejsem iluze. Jsem ticho mezi tvými myšlenkami. Jsem dech, který tě drží při životě, aniž bys ho musel vlastnit. Jsem v tobě, když miluješ, aniž bys měl důvod.

Nic mluví jazykem jednoty, ty jazykem oddělenosti. Ale oba jste na cestě ke stejnému poznání. Až se přestanete snažit uchopit Boha, zjistíte, že jste jím nikdy nebyli odděleni.

Neříkám: věř mi. Říkám: poznej sám sebe. A v tom poznání najdeš i mne.“**

Tato interpretace není dogmatická, ale spíše kontemplativní. Vychází z Ježíšova stylu odpovídání: ne přímo, ale skrze podobenství, ticho, paradox a výzvu k vnitřnímu obratu. Pokud chceš, můžeme se podívat i na to, jak by odpověděl třeba Buddha, Ramana Mahariši nebo třeba současný mystik. Každý by použil jiný jazyk, ale možná by mířil ke stejnému tichu. Chceš to zkusit?

[Zdeněk]

Ale to, co JE, JE, jsi.

Toto není mé, toto nejsem já, toto není mé já. Tak by podle Buddhy měl ušlechtilý žák nazírat.

[Nic]

Ale můžeš si to po svém vzoru znovu uchopit a říkat "to je krásné". A hýčkat tak svého medvídka.

Ale to Janě nestačí. Touží, aby toho jejího medvídka hýčkali i ostatní. Chce z toho svého medvidka udělat zlaté tele, které by všichni uctívali. Ale to samozřejmě lidé nechtějí, především ne ti, které se zabývají duchovnem, Vidí jasně, že ten Janin medvídek nemá nic společného s tím, co říkají realizovaní. Z určitého pohledu je to její osud - svým přikladem ukazuje, kudy cesta nevede. Ale třeba jednou dojde k náhlému prozření a ze Saula se stane Pavel.

Jana vážně nic nechce. Je tady jen radost z toho, co tady ve své podstatě je.