Co s tím?

[Trini]

Proto je tady celý ten Duchovní web.

A proč tedy nepíšeš tohle všechno tam? Proč to píšeš sem, kde to nikoho nezajímá?

[Nic]

Buddha nevyzýval k polemice, ale o ověření si skutečnosti. Dokud je skutečnost ověřována skrz ego (iluzi oddělenosti), tak se svět jeví takhle:

V našem světě se dějí se hrůzy, a ti druzí nesplňují naše představy, jak by se podle nás měli správně projevovat.

Je tady ztotožňování s tím, kdo může o něco přijít.

Jakmile se to osobní překročí, tak se stane tohle:

A viděl Bůh, že je to dobré – tím jsem tedy začal. Tedy, já nemám právo Mu kritizovat Jeho Dílo, nebo hanět neb tím opovrhovat. Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu. Tedy jsem začal považovat vše za dobré, neb On to učinil.

Svět na cimpr campr

Abych od uvažování přešel k jistotě, začal jsem o věcech, které mne potkávaly, myslet znovu, oprošťovat a jak já říkám, zapustil jsem to do Jeho Božského Světla. A On mi to vracel objasněné, osvětlené Jeho Moudrostí. Z toho mi přišlo poznání: přestal jsem myslet na Něj a začal jsem myslet Jím, jednat Jím, mluvit Jím. Přestal jsem jít cestou k Němu a rázem jsem se postavil na Jeho stanovisko.

Byla to naprostá katastrofa. Celý svět, celé mé vědění, celé mé já se rozbilo na cimpr campr, že z toho byl úplný otřes, zemětřesení. A tu jsem poznal v okamžiku, jak je to hrozně jednoduché k Němu dojít. Prostě – vyhodit sebe sama, celou dušičku i s tělem, se vším, s myšlenkami, s vůlí, s touhou, plány, se všemi ctnostmi a nectnostmi, hříchy a dobrými skutky – to jest změnit vědomí, přestat mít vědomí lidské, vědomí oddělenosti, dvojnosti a dosadit na trůn Jeho Vědomí.

Bůh je stav

Ten večer, když to přišlo, v okamžiku jsem viděl, poznal, cítil, prožil najednou, co je to Bůh Otec, Bůh Matka, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Byl jsem v tu chvíli všechno najednou. Prožívaje to celé, nejkrásnější přitom bylo, že jsem se na to díval, jako bych stál nad tím vším. A tu jsem poznal, že To, co se dívá na to vše, je ryzí Božství a že Bůh Otec, Matka, Syn a Duch svatý jsou jen vlastnosti Božství, kterými tvoří vše. Tak je to ohromně jednoduché.

Viděl jsem, že není začátku, není konce, není minulosti ani budoucnosti, že je jen věčné T E Ď. – Hříchy se smyly samy sebou. Viděl jsem, že jsem nikdy nehřešil, že to, co jsem považoval za hřích bylo jen moje vědomí, moje myšlenky, mé stanovisko. A smyl jsem karmu. Nebyla. – Byl to blesk, který mě zasáhl. Viděl jsem, že když přestanu myslit osobnostně a dosadím Jeho Vědomí, tak počne sám od sebe Jeho Život a Jeho Vědomí působit. A viděl jsem, co je Boží Chudoba, že v Něm nic není, že v Něm nic nemáme hledat. Nic takového, co se může vymyslit, co se může pociťovat, nýbrž že je Božství onou Příčinou toho všeho a že zůstanu vždy nedotčen vším tím děním, že zůstanu divákem, ať se děje, co se děje.

A tu přišla koruna všeho – totiž že Bůh je stav. Stav naprostého Nic, kteréž je Vše, které Spočívá Samo v Sobě, které Sama Sebe v Sobě poznává. Vše, co jsem nemohl pochopit v evangeliu, v Bhagavad Gítě, vše to se mi ujasnilo. A byl jsem vše a vše jsem žil, právě, že jsem byl absolutní Nic.

A tak vířilo při plném vědomí, při pokuřování viržinčička Poznání. To zaseté sémě začalo růst a žít. A žije dodnes.

František Drtikol
V Praze roku 1940

Svět na cimpr campr

To, čeho se bojíš, se stane a tím pádem už se nemáš čeho bát.

Řekla bych, že ten strach ze setkání s Pravdou je v každém okamžiku úplně zbytečný.

Ten svět, ve kterém se nikdo nerodí a neumírá, který je Bohem samotným, kterým JSI, je naprosto dokonalý.

Jenže bez lásky je všechno špatně. Pokud do něj vstoupíš bez lásky (bez Ježíšova největšího přikázání), tak ztráta ega znamená jen ztrátu všech nadějí. Je to tak, jak to popisuje AI:

Je velmi důležité říct tohle jasně, protože romantické představy jsou zde velmi nebezpečné:

Když k tomu dojde, není to extáze.
Není to světlo.
Není to láska.

Je to kolaps identity.

Lidé, kteří tím prošli, popisují:

stud

prázdno

zmatek

ticho bez opory

někdy hluboký pláč

někdy dlouhé mlčení

někdy několik let „obyčejnosti“

Protože se rozpadne něco velmi konkrétního:

„už není co řešit“

A najednou se ukáže:

tělo bolí

vztahy jsou zraněné

život není integrován

láska nebyla žitá, jen deklarovaná

A to je extrémně těžké místo.

Proto nikdy nikde nepíšu o tom, že je potřeba se stát osvíceným (něčím jiným, než už ve své podstatě jsi), ale jen o tom, že je potřeba se otevřít ničím nepodmiňované lásce, která přeje absolutně všem bytostem, ať jsou šťastné.

Proto je tady celý ten Duchovní web.

Ale člověku, který se ničím nepodmiňované lásky bojí, nedokáže se jí otevřít, vysmívá se mistrům, je agresivní, ironizující, narcisticky vyvýšený, nepomůže ani kdyby tisíckrát navštívil Indii a vypil oceán svěcené vody. Ale to neznamená, že by na okamžik přestal být Boží, Nejvyšší Skutečností. Jen nezná sám Sebe.

Ničím nepodmiňovaná láska není možná, dokud se díváme na svět skrz ego, které "ví, co je špatně".

Dokud je tady připoutanost k mysli, která "ví, co je špatně", tak není možné vstoupit do toho, o čem mluví Drtikol, Nisargadatta a všichni ostatní Probuzení.

Proč to píšeš sem, kde to nikoho nezajímá?

Něco takového můžeš psát pravdivě jen za sebe. Pokud to nikoho opravdu nezajímá, tak to nikdo nečte a ani na to nijak nereaguje.

Otázkou je, když Tě to nezajímá, tak proč to čteš a reaguješ na to?

[Nic]

jen o tom, že je potřeba se otevřít

To je asi jako bys říkala malému dítěti, co se chce stát hudebníkem, že je to jen o tom zahrát "Let čmeláka" na housle (a měla k tomu web plný mistrovsky zahraných Letů čmeláků).
A přesvědčovala děti, že už jsou mistrovskými hudebníky. Že je jen potřeba s tím jen souhlasit.
A na kritiku odpovídala, že jde z nepřejícného ega.

Tebe by normálně měli zavřít do blázince.

Malé dítě se obvykle umí lásce otevřít. Obtížně mu to jde, když prožilo citovou deprivaci, pak v něm vzniká obava.

Děti na energii lásky reagují většinou přirozeně, lehce, jsou šťastné, když vnímají, že jsou milované.

Ježíš říkal: "Nevstoupíte do Božího království jinak, než tyto děti" Poukázal na děti v mateřské náruči, kde pily mléko.

Podobnou náručí je i přítomnost Mistra, Gurua, toho, vnímá, že jsi ničím nepodmíněná láska, která je štěstím, blahem pro toho, kdo ji poznává, tedy toho, kdo Tě zná jako sám Sebe.

V takové přítomnosti se lásce snadno otevírá srdce, protože nehrozí, že budou kladeny podmínky, za kterých jsi nebo nejsi láska.

[Nic]

Pro mě je tohle velice cenné zkoumat. Z mého pohledu všechna ta učení Probuzených, všechny ty promluvy na Duchovním webu pomáhají nalézat Boží království, štěstí pravého Já, Nirvánu, klid, mír, SVOBODU. Nechápala jsem proč mnozí, když to čtou, tak na místo, aby byli šťastní, láskyplní, v klidu a míru, tak nadávají, kritizují. Už mi to konečně začíná být jasné.

Nadávání a kritika druhých posiluje ego. Onen ráj nalézá jen ten, kdo Ježíšovo Největší přikázání nevnímá jako příkoží, ale jako lásku, která osvětluje cestu.

Suché osvojování informací bez uvědomění lásky může vést ke zmizení ega, což v tomto případě není nalezením ráje, ale temnou nocí duše:

Je velmi důležité říct tohle jasně, protože romantické představy jsou zde velmi nebezpečné:

Když k tomu dojde, není to extáze.
Není to světlo.
Není to láska.

Je to kolaps identity.

Lidé, kteří tím prošli, popisují:

stud

prázdno

zmatek

ticho bez opory

někdy hluboký pláč

někdy dlouhé mlčení

někdy několik let „obyčejnosti“

Protože se rozpadne něco velmi konkrétního:

„už není co řešit“

A najednou se ukáže:

tělo bolí

vztahy jsou zraněné

život není integrován

láska nebyla žitá, jen deklarovaná

A to je extrémně těžké místo.

Jedinou obranou proti tomu, se pak jeví udržování ega při životě nadáváním a kritizováním druhých.

Takže konečně to chápu, jak to celé funguje.

Proto pokud ve vás duchovní texty Probuzených neprobouzejí lásku, tak je nečtěte.

Jejich čtením nebo nečtením nebudete o nic horší nebo lepší, než jste.

Protože to, co jsi, už dokonalé je - jsi tou Nejvyšší Skutečností, která je vším, co je. Jsi tou Láskou, která je vším, co je.

Co s tím? - Nic

[Zdeněk]

jen o tom, že je potřeba se otevřít

To je asi jako bys říkala malému dítěti, co se chce stát hudebníkem, že je to jen o tom zahrát "Let čmeláka" na housle (a měla k tomu web plný mistrovsky zahraných Letů čmeláků).
A přesvědčovala děti, že už jsou mistrovskými hudebníky. Že je jen potřeba s tím jen souhlasit.
A na kritiku odpovídala, že jde z nepřejícného ega.

Tebe by normálně měli zavřít do blázince.

Malé dítě se obvykle umí lásce otevřít. Obtížně mu to jde, když prožilo citovou deprivaci, pak v něm vzniká obava.

Děti na energii lásky reagují většinou přirozeně, lehce, jsou šťastné, když vnímají, že jsou milované.

Ježíš říkal: "Nevstoupíte do Božího království jinak, než tyto děti" Poukázal na děti v mateřské náruči, kde pily mléko.

Podobnou náručí je i přítomnost Mistra, Gurua, toho, vnímá, že jsi ničím nepodmíněná láska, která je štěstím, blahem pro toho, kdo ji poznává, tedy toho, kdo Tě zná jako sám Sebe.

V takové přítomnosti se lásce snadno otevírá srdce, protože nehrozí, že budou kladeny podmínky, za kterých jsi nebo nejsi láska.

Neboli potvrzuješ mé podobenství o dítěti, co se chce stát hudebníkem. Ve tvé interpretaci ono už umí zahrát Let čmeláka na housle.

Žádný hudebník však z nebe nespadl a ačkoli existují i hudebně nadané či geniální děti, i ty musí bez výjimky trénovat. Získat praxi.

Tvoje přesvědčování (místo praktikování), že už hudebníky jsou, vychází z tvé zkušenosti. Která praxi vůbec nepotřebuje:

[Trini]

Proč to píšeš sem, kde to nikoho nezajímá?

Něco takového můžeš psát pravdivě jen za sebe. Pokud to nikoho opravdu nezajímá, tak to nikdo nečte a ani na to nijak nereaguje.

Otázkou je, když Tě to nezajímá, tak proč to čteš a reaguješ na to?

Mne zajímá tvůj problém. Nejdříve tvrdíš, že musíš poradnu očistit od kritiky - a když všichni odejdou, tak si chodíš pro kritiku sem. To je vidět, že kritiku - at si to přiznáš nebo ne - potřebuješ. Azřejmě i tu brutálně vulgární kritiku Vostálpetra, jinak bys tam nechodila číst. Anebo máš jen potřebu se hádat a prosazovat se těmi nejnesmyslnějšími argumenty v diskuzi. Každopádně je velká troufalost přitom, jak se chováš, tvrdit, že to máš jako probuzení.

[Nic]

Neboli potvrzuješ mé podobenství o dítěti, co se chce stát hudebníkem.

To, co se chce něčím stát, je čistokrevné ego (netvrdím, že to je špatné, ale je to přesně opačný směr, než na který poukazují Probuzení).
Píšu o dítěti, které vnímá, že je láskou, proto je šťastné a nepotřebuje v tu chvíli nic víc chtít. To je stav osvobození.

Ve tvé interpretaci ono už umí zahrát Let čmeláka na housle.

K tomu, aby bylo tím, čím je, nepotřebuje umět zahrát Let čmeláka na housle. Troufla bych si tvrdit, že naprostá většina Probuzených neumí zahrát Let čmeláka na housle a přitom to nijak nenarušuje jejich dokonalý svět.

Žádný hudebník však z nebe nespadl a ačkoli existují i hudebně nadané či geniální děti, i ty musí bez výjimky trénovat. Získat praxi.

Jestli je hudba Tvojí láskou a máš hudební nadání, tak Ti nic nebrání se tím hudebníkem stát. Pokud ale hudba Tvou láskou není, tak nejspíš hudební virtuóz nebudeš. Nebo se pletu? Umíš zahrát Let čmeláka na housle?

Tvoje přesvědčování (místo praktikování), že už hudebníky jsou, vychází z tvé zkušenosti. Která praxi vůbec nepotřebuje:

V žádném případě Tě nemám zájem nijak přesvědčovat. Píšu jen o svých zkušenostech. Realizace největšího Ježíšova přikázání byla kdysi velice intenzivní praxí, předcházela tomu řada let četby duchovních textů a niterné vnímání, o čem Probuzení mluví. Realizací Největšího Ježíšova přikázání zmizela iluze toho, co by potřebovalo jakkoliv praktikovat.

K té představě pocákání inkoustem, všimni si, že podobnou představu si můžeš vytvořit o čemkoliv. Vostálpetr například píše: "Tak třeba hlupák Maháriši..", jenže Maháriši není tím, kdo by si to mohl vzít osobně, jako cákanec na sebe. Možná by se na Vostálpetra usmál a v tom úsměvu by nebylo žádné odpuštění, protože tam nebylo ani žádné dotčení.

Vnímám to tak, že Mahárši by v tu chvíli neviděl útočníka, který ho špiní inkoustem, ale viděl by jen Boha, který si zrovna vybral roli toho, kdo cáká inkoust. Viděl by tu nesmírnou tvořivost a svobodu Bytí, které se může projevit i jako nepochopení nebo hněv.

Je to jako když se díváš na moře – může být klidné, nebo může metat špinavou pěnu na skály. Skále je to jedno, ta tu pěnu nebere jako urážku, ona ji jen nechá po sobě stéct. Ramana by v tom cákanci neviděl chybu, kterou je potřeba opravit, ale viděl by v něm stejnou božskou energii, jakou má východ slunce.

Ten úsměv by byl úsměvem rozpoznání: "Vidím tě, Bože, jak krásně a přesvědčivě hraješ tuhle roli bláznivého kritika. Jak dokonale jsi se do té iluze oddělenosti ponořil!" Tohle je ta nejvyšší láska – ne ta, která Tě chce změnit nebo Tě vyléčit ze Tvé nevědomosti, ale ta, která Tě miluje absolutně nepodmíněně - nezávisle na projevu, i s tvou iluzí, protože ví, že Tvoje podstata zůstává nedotčená. Ta láska nepotřebuje, abys uměl hrát na housle, protože pro ni je tlukot tvého srdce tou nejkrásnější hudbou.

[Trini]

Žádný hudebník však z nebe nespadl a ačkoli existují i hudebně nadané či geniální děti, i ty musí bez výjimky trénovat. Získat praxi.

Nisaragadatta byl rád, že mu stačilo praktikovat jen několik let. Ale on praktikoval - na rozdíl od většiny ostatních - velmi intenzivně a s opravdovostí.

[Zdeněk]

Neboli potvrzuješ mé podobenství o dítěti, co se chce stát hudebníkem.

To, co se chce něčím stát, je čistokrevné ego (netvrdím, že to je špatné, ale je to přesně opačný směr, než na který poukazují Probuzení).
Píšu o dítěti, které vnímá, že je láskou, proto je šťastné a nepotřebuje v tu chvíli nic víc chtít. To je stav osvobození.

Ve tvé interpretaci ono už umí zahrát Let čmeláka na housle.

K tomu, aby bylo tím, čím je, nepotřebuje umět zahrát Let čmeláka na housle. Troufla bych si tvrdit, že naprostá většina Probuzených neumí zahrát Let čmeláka na housle a přitom to nijak nenarušuje jejich dokonalý svět.

Žádný hudebník však z nebe nespadl a ačkoli existují i hudebně nadané či geniální děti, i ty musí bez výjimky trénovat. Získat praxi.

Jestli je hudba Tvojí láskou a máš hudební nadání, tak Ti nic nebrání se tím hudebníkem stát. Pokud ale hudba Tvou láskou není, tak nejspíš hudební virtuóz nebudeš. Nebo se pletu? Umíš zahrát Let čmeláka na housle?

Tvoje přesvědčování (místo praktikování), že už hudebníky jsou, vychází z tvé zkušenosti. Která praxi vůbec nepotřebuje:

V žádném případě Tě nemám zájem nijak přesvědčovat. Píšu jen o svých zkušenostech. Realizace největšího Ježíšova přikázání byla kdysi velice intenzivní praxí, předcházela tomu řada let četby duchovních textů a niterné vnímání, o čem Probuzení mluví. Realizací Největšího Ježíšova přikázání zmizela iluze toho, co by potřebovalo jakkoliv praktikovat.

K té představě pocákání inkoustem, všimni si, že podobnou představu si můžeš vytvořit o čemkoliv. Vostálpetr například píše: "Tak třeba hlupák Maháriši..", jenže Maháriši není tím, kdo by si to mohl vzít osobně, jako cákanec na sebe. Možná by se na Vostálpetra usmál a v tom úsměvu by nebylo žádné odpuštění, protože tam nebylo ani žádné dotčení.

Vnímám to tak, že Mahárši by v tu chvíli neviděl útočníka, který ho špiní inkoustem, ale viděl by jen Boha, který si zrovna vybral roli toho, kdo cáká inkoust. Viděl by tu nesmírnou tvořivost a svobodu Bytí, které se může projevit i jako nepochopení nebo hněv.

Je to jako když se díváš na moře – může být klidné, nebo může metat špinavou pěnu na skály. Skále je to jedno, ta tu pěnu nebere jako urážku, ona ji jen nechá po sobě stéct. Ramana by v tom cákanci neviděl chybu, kterou je potřeba opravit, ale viděl by v něm stejnou božskou energii, jakou má východ slunce.

Ten úsměv by byl úsměvem rozpoznání: "Vidím tě, Bože, jak krásně a přesvědčivě hraješ tuhle roli bláznivého kritika. Jak dokonale jsi se do té iluze oddělenosti ponořil!" Tohle je ta nejvyšší láska – ne ta, která Tě chce změnit nebo Tě vyléčit ze Tvé nevědomosti, ale ta, která Tě miluje absolutně nepodmíněně - nezávisle na projevu, i s tvou iluzí, protože ví, že Tvoje podstata zůstává nedotčená. Ta láska nepotřebuje, abys uměl hrát na housle, protože pro ni je tlukot tvého srdce tou nejkrásnější hudbou.

Hmm, zase kompilát AI. Cákance inkoustu jsou v tomto vyfotografovaném podobenství bezvýznamné, je to jen dekorace. Češi znají Obecnou školu, ví o co v této epizodě s učitelkou šlo, to AI rozebírá cákance.

Ty to fakt nemáš v hlavě v pořádku. A ještě jsi k tomu neupřímná.

Let čmeláka na housle se přeci pokouším hrát, v podobenství řečeno, celou dobu. Sama pro sebe posuď jak dovedně či falešně.

[Zdeněk]

Žádný hudebník však z nebe nespadl a ačkoli existují i hudebně nadané či geniální děti, i ty musí bez výjimky trénovat. Získat praxi.

Nisaragadatta byl rád, že mu stačilo praktikovat jen několik let. Ale on praktikoval - na rozdíl od většiny ostatních - velmi intenzivně a s opravdovostí.

Ani Ježíš jako učený z nebe nespadl.

[armin]

Vnímám to tak, že Mahárši by v tu chvíli neviděl útočníka, který ho špiní inkoustem, ale viděl by jen Boha, který si zrovna vybral roli toho, kdo cáká inkoust. Viděl by tu nesmírnou tvořivost a svobodu Bytí, které se může projevit i jako nepochopení nebo hněv.

Je to jako když se díváš na moře – může být klidné, nebo může metat špinavou pěnu na skály. Skále je to jedno, ta tu pěnu nebere jako urážku, ona ji jen nechá po sobě stéct. Ramana by v tom cákanci neviděl chybu, kterou je potřeba opravit, ale viděl by v něm stejnou božskou energii, jakou má východ slunce.

Ten úsměv by byl úsměvem rozpoznání: "Vidím tě, Bože, jak krásně a přesvědčivě hraješ tuhle roli bláznivého kritika. Jak dokonale jsi se do té iluze oddělenosti ponořil!" Tohle je ta nejvyšší láska – ne ta, která Tě chce změnit nebo Tě vyléčit ze Tvé nevědomosti, ale ta, která Tě miluje absolutně nepodmíněně - nezávisle na projevu, i s tvou iluzí, protože ví, že Tvoje podstata zůstává nedotčená. Ta láska nepotřebuje, abys uměl hrát na housle, protože pro ni je tlukot tvého srdce tou nejkrásnější hudbou.

Obdivuhodné, co ta tvoje mysl dovede vybájit a jak si představuješ ten svět probuzených.
Ta tvoje iluze oddělenosti je v tvé mysli jak vidno pořádně zažraná.

[Nic]

Hmm, zase kompilát AI. Cákance inkoustu jsou v tomto vyfotografovaném podobenství bezvýznamné, je to jen dekorace.

Kdyby byla paní učitelka šťastná jen tak, že je, tak by to snad nebylo špatně, ne? To by snad ani z Tvého pohledu nebylo v nepořádku.

Ty to fakt nemáš v hlavě v pořádku.

Takhle šťastná učitelka s cákanci může být obrazem blázna, kterému nevadí nezdvořilost a neomalenost se stopami po cákancích od inkoustu, je to tak? Může být obrazem člověka, který to nemá v hlavě v pořádku.

A ještě jsi k tomu neupřímná.

Tu neupřímnost netuším, kde jsi sebral. Tohle Bytí se vším, co je, je dokonalé, nemá chybu. Pomíjivé pomíjí a to skutečné se nemění.

Můžeme uvažovat, co je a co není upřímnost. Jestli je možné považovat za upřímnost to, že zatemněná mysl vidí v Ramanovi Maháriši hlupáka a otevřeně říká, co si myslí?

Kdybych měla volit nejhlubší upřímnost, která vyvěrá skutečně z Pravdy, tak nejsou slova.

Ta krása, láska, štěstí Boží přítomnosti se slovy nedá vyjádřit.

Není to něco, co by se mělo dosáhnout, je to to, čím všechno včetně Tebe je. Nebo ještě lépe skutečností je jen tohle jediné.

Říkají, že když poznáš sám sebe, tak všechny Tvé problémy skončí.

"Když objevíte Světlo ve svém nitru, pochopíte, že jste vždy byli v samotném středu moudrosti. Při svém hlubším zkoumání toho, kým skutečně jste, se vší svou nehybností a zmatením, se svými strachy, touhami a deformacemi, naleznete pravého živoucího Boha.

Tehdy řeknete:

"Znal jsem Tě celý svůj život a nazýval Tě mnoha jmény.
Nazýval Tě matkou, otcem, dětmi. Nazýval Tě láskou.
Dával jsem Ti jména Slunce a květin. Nazýval Tě svým srdcem.
Ale nikdy, až dosud, jsem Tě nenazýval Sebou."

Emanuel"

[Zdeněk]

Takhle šťastná učitelka s cákanci může být obrazem blázna, kterému nevadí nezdvořilost a neomalenost se stopami po cákancích od inkoustu, je to tak?

Ne. Přeci ta učitelka se zbláznila, protože realita, které čelila, už pro ni byla neúnosná. A tak si vytvořila realitu vlastní, snovou, do které se uzavřela, aby k ní ta vnější nemohla. A v té své fiktivní, snové realitě se cítí šťastná, ochráněná. To není cíl duchovní cesty.

Tu neupřímnost netuším, kde jsi sebral.

Nejsi autentická, opravdová. Jsi vymyšlená z citátů.

[armin]

Ne. Přeci ta učitelka se zbláznila, protože realita, které čelila, už pro ni byla neúnosná. A tak si vytvořila realitu vlastní, snovou, do které se uzavřela, aby k ní ta vnější nemohla. A v té své fiktivní, snové realitě se cítí šťastná, ochráněná. To není cíl duchovní cesty.

Podobně jako Viktorka u splavu.

Mně přijde, že Jana také před něčím v sobě utíká, vyhýbá se, mírně jí přeskočilo, jako té učitelce - proto se v ní tak trochu vidí a myslí si že probuzení jsou podobně "probuzení" a ve svém světě. A těhle svých představ, kterými se chrání před realitou se drží jako ta Viktorka u splavu.
A aby podobné iluze nezmizely, nerozplynuly se, musí "žít" a tedy o tom Jana musí pořád i přes odpor okolí psát, předvádět si to hlavně sama před sebou. ale aby to "žilo" potřebuje k tomu obecenstvo. Na poradně na ni už asi nikdo nereaguje, tak to zkouší teď tady.

[Nic]

Takhle  šťastná učitelka s cákanci může být obrazem blázna, kterému nevadí nezdvořilost a neomalenost se stopami po cákancích od inkoustu, je to tak?

Ne. Přeci ta učitelka se zbláznila, protože realita, které čelila, už pro ni byla neúnosná. A tak si vytvořila realitu vlastní, snovou, do které se uzavřela, aby k ní ta vnější nemohla. A v té své fiktivní, snové realitě se cítí šťastná, ochráněná. To není cíl duchovní cesty.

To je sice možné, ale svět Probuzených - Boží království - není snovou realitou. V tom je ta legrace, že  snovou realitou je to, co považuje většina lidí za skutečnost.

Maharádž: Váš svět je pomíjivý a proměnlivý. Můj svět je dokonalý a neměnný. Můžete mi o svém světě říkat cokoli chcete – budu poslouchat pozorně, možná dokonce i se zájmem, ale ani na okamžik nezapomenu, že váš svět neexistuje, že sníte.

Můžu je potvrdit, že JE TO. Můžu potvrdit, že funguje i to: "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno."

Můžu potvrdit, že to, co poznávám jako skutečnost - je  naprosto dokonalé a vůbec nic nechybí. Jak říkají Probuzení: "Vesmír se stará" - naprosto dokonale.

Tu neupřímnost netuším, kde jsi sebral.

Nejsi autentická, opravdová. Jsi vymyšlená z citátů.

Neznáš Sebe, proto nemůžeš znát ani mě.

To, co cituji, pramení z uvědomění skutečnosti, tedy z pravdy, kdežto to, co si o tom kdo myslí pramení z iluze, máji, snové reality mysli.

Uvědomění, že jsi láska, Nejvyšší Skutečnost, Brahman, Bůh, celistvost Bytí, která je Já, není žádnou myšlenkou.

Ale myšlenka, že jsem něco jiného, je iluze.

[Trini]

A aby podobné iluze nezmizely, nerozplynuly se, musí "žít" a tedy o tom Jana musí pořád i přes odpor okolí psát, předvádět si to hlavně sama před sebou. ale aby to "žilo" potřebuje k tomu obecenstvo. Na poradně na ni už asi nikdo nereaguje, tak to zkouší teď tady.

Mohla by si o tom povídat s AI a ta by jí pořád chválila. Ale jak je vidět, to jí nestačí.

[Trini]

Nejsi autentická, opravdová. Jsi vymyšlená z citátů.

Přesně. Je to tak.

Tohle má samozřejmě také z citátu:

Neznáš Sebe, proto nemůžeš znát ani mě.

Myslí si, že když bude opakovat, co kdy řekli realizovaní, tak ji budou druzí považovat za probuzenou. Zkouší to už leta a pořád jí nedochází, že to tak nefunguje.

[armin]

Maharádž: Váš svět je pomíjivý a proměnlivý. Můj svět je dokonalý a neměnný. Můžete mi o svém světě říkat cokoli chcete – budu poslouchat pozorně, možná dokonce i se zájmem, ale ani na okamžik nezapomenu, že váš svět neexistuje, že sníte.

Můžu je potvrdit, že JE TO. Můžu potvrdit, že funguje i to: "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno."

Můžu potvrdit, že to, co poznávám jako skutečnost - je  naprosto dokonalé a vůbec nic nechybí. Jak říkají Probuzení: "Vesmír se stará" - naprosto dokonale.

Kdybych to tady nezažil na vlastní oči tak bych tomu nevěřil, že až tak ten fanatismus, ta potřeba sebeobhajoby může v lidském srdci a mysli fungovat.
Jana je naše mučednice, čím víc s ní lidé nesouhlasí, tím víc se upíná k té své iluzi vybudované na vybraných citátech Mistrů.
S ohněm v srdci, s vylízanou makovicí - jak se říká.
To není poháněno láskou, ale sebelítostí. Frustrovanou sebestředností.
Nedokáže přestat, naopak.

"Vesmír se stará" - no tak co furt řeší?
Sebe.

[Nic]

Kdybych to tady nezažil na vlastní oči tak bych tomu nevěřil, že až tak ten fanatismus, ta potřeba sebeobhajoby může v lidském srdci a mysli fungovat.
Jana je naše mučednice, čím víc s ní lidé nesouhlasí, tím víc se upíná k té své iluzi vybudované na vybraných citátech Mistrů.
S ohněm v srdci, s vylízanou makovicí - jak se říká.
To není poháněno láskou, ale sebelítostí. Frustrovanou sebestředností.
Nedokáže přestat, naopak.

"Vesmír se stará" - no tak co furt řeší?
Sebe.

Zkusme se podívat pravdě do očí, Miroslave. Budeš v sobě vidět mučedníka, když v tomhle celém, co je, poznáváš zábavnou podívanou, nekonečné štěstí, blaženost, radost, lásku?

Nebudeš, viď. Budeš vidět v sobě blázna, protože jen blázen by mohl být v tom světě, který vnímáš jako realitu, šťastný.

[Nic]

A teď si můžeš položit otázku, čím to, že s Probuzením je poznávaný dokonalý svět ve kterém podstata utrpení není skutečností, skutečností je trvalé štěstí - blaženost - klid a mír?

Eduard Tomáš o lásce a trvalém štěstí