od Nic » čtv 15. led 2026 13:21:06
Zkusím popsat to, co poznávám jako skutečnost pomocí přirovnání reality k nekonečnému oceánu Bytí.
Všechno, co vnímáme jako oddělené životy, postavy a osudy, jsou jen vlny na jeho hladině.
Ego není nic jiného než sen, iluze, která vzniká ze ztotožnění se s konkrétní vlnou. Vzniká tu představa: „Já jsem tahle vlna.“ Z tohohle omezeného pohledu pak vzniká i duchovní hierarchie – porovnávání, která vlna je vyšší, lepší, horší, která dosáhla většího duchovního pokroku a která je naopak nízká, méněcenná, opovrženíhodná.
Dochází k absurdním situacím, kdy jedna vlna hodnotí druhou, nebo dokonce soudí formy dávných Mistrů, ačkoliv ti už dávno vědomě splynuli s celkem. Ego vidí vnější vlnobití dramaticky. Bojuje o své zachování, bojí se rozplynutí a každý náznak odevzdání se hlubině vnímá jako hrozbu nebo nedostatek soucitu k ostatním „ohroženým“ vlnám. Nechápe, že forma musí zaniknout, aby podstata mohla být rozpoznána.
Duchovní Mistři nás nevedou k vylepšování naší vlny, ale k poznání toho, čím vlna je ve své podstatě. Vyzývají nás k ponoru pod neklidnou hladinu, do hlubin ticha. Tam zjišťujeme, že všechno je „samá voda“.
V hloubce oceánu neexistuje žádný „Miroslav“, „Vostálpetr“ ani žádný „Mistr“ jako oddělená entita. Je tady jen jednotné pole Bytí, božský klid a dokonalost. Z pohledu této hlubiny je rej na hladině jen hrou (lílou). Ať se zvedne obří tsunami nebo nastane bezvětří, podstata oceánu se nemění. Ve skutečnosti se nic neděje, protože voda zůstává vodou.
Ego vidí v oceánu hřbitov. Každý zánik formy je pro něj tragédií. Ptá se úzkostně: „Jak dlouho ještě jako vlna vydržím?“
Probuzené Bytí vidí v každé vlně oslavu té samé vody. Smrt formy pro něj neexistuje, protože voda nezaniká.
Bytí spočívá v blaženém poznání: „Jsem tím, co bylo, je a bude.“ Bez ohledu na výšku, tvar nebo trvání vlny, podstata je věčná a neměnná. Jak říkal Nisargadatta: „Všechno se děje samo od sebe, ale Já jsem mimo veškeré dění.“