Zdeněk píše:Jak dosvědčuje Alexander:"Zeptal jsem se, zda jsem mohl žít v předchozím životě v Indii. Poté začal Nisargadatta klít v jazyce Marati a byl neuvěřitelně rozčílen, což trvalo asi deset minut. Pomyslel jsem si: "Můj bože, co se stalo?" Překladatel byl na takové situace zřejmě zvyklý, protože zůstal zticha a když Maharadž skončil, shrnul vše do jedné věty: "Maharadž se vás ptá, jestli to myslíte vážně. Včera jste přišel a žádal seberealizaci, a dnes přicházíte s otázkami patřícími do mateřské školky"...
Tímto způsobem vás přiměl být neuvěřitelně bdělým."Bez takovéhoto cvičení bdělosti by Nisargadatta nemohl Alexandrovi nikterak pomoci.
Tahle citace patří také mezi Nisargadattovo skvělé promluvy. Ano. Všechno to lpění na čemkoliv proměnlivém, stejně jako lpění na představě něčího těla jako důkazu pravdy o tom, kým jsme, patří do mateřské školy.
Nisargadatta býval často ostrý, protože jeho cílem nebylo být milý, ale probudit. Tak svým způsobem rozbíjel právě ty vrstvy iluzí, kterých se držíme – všechny představy o sobě, o druhých, o minulosti i o těle. A právě tahle připoutanost je to, co brání vidět skutečnost takovou, jaká je.
Bdělost, o které mluvil, není nějaká „duchovní pozornost“ nebo snaha být lepší. Je to probuzení k tomu, co tu je vždycky, dřív, než se objevila jakákoli myšlenka o mně nebo Tobě. Když si to uvědomíš, všechno, co se mění – tělo, pocity, názory, minulost – se ukáže jako jen pomíjivý projev.
Právě tohle je ten zlom, o který mu šlo. Dokud se díváme na svět skrz představy o druhých nebo o sobě, zůstáváme v zajetí nevědomosti. Bdělost znamená vidět skrz to všechno – rozpoznat, že nejsme tělem, tváří, myšlenkou ani příběhem.
Bdělost ke které směřuje Nisargadatta je neosobní uvědomění si „Já jsem“, ve kterém není žádný pozorovatel ani pozorované – jen čisté bytí bez identifikace.
Jinými slovy je to sat-čit-ánanda, vědomí=bytí=blaženost.
